26.6. Lithium

26. června 2018 v 22:54 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Image by Christine
snídaně: selský jogurt
svačina: kousek makovce
oběd: fazole, 3 plátky clz. chleba
svačina: jogurt, nanuk
večeře: 2 tousty se salámem, sýrem a kečupem
pití: voda s citronem

pohyb: posilování rukou
 

25.6. Pondělí

25. června 2018 v 22:32 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
denim, fashion, and girl image
snídaně: jogurtový pití
svačina: x
oběd: fazole, 3 plátky clz. chleba
svačina: jogurt, půlka zákusku
večeře: 2 tousty se salámem, sýrem a kečupem
pití: voda s citronem, pepsi

pohyb: dřepy, výpady

16.6. Plastika

16. června 2018 v 15:19 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Červnový dny přinesly spoustu nečekaných zvratů. První červnová noc proběhla u přítele doma, druhá noc v baru. "Přitahuješ mě," tohle prostě z kámošových úst slyšet nechcete, obzvlášť, když je jeho přítelkyně vaše dobrá kamarádka. Už třetí týden za sebou jsem byla s D. Něčim mě strašně přitahuje, ale vim, že z toho nic víc než flirt nebude. Hrozně mě ten kluk mate, já fakt nevim, co si myslet. Proto radši moc nemyslim, akorát bych se vztekala, že nic neni podle mých představ. Už asi dvakrát jsem mu napsala první, ale že by to udělalo nějak velkej dojem se mi nezdá. A tak dám na radu jedný mý kamarádky, budu mrcha. Mrchy to maj v životě vážně mnohem snazší. Prostě si počkám, až přileze a jsem si jistá, že k tomu dojde.
S bejvalym jsme to zas dali dohromady. Voják je teď pro mě ale číslo jedna. Důvod je prostej, pochopila jsem, že větší štěstí už nejspíš nenajdu. On představuje všechny nenaplněný touhy a stačí jedinej pohled na jeho krásnej úsměv a taju, taju, taju.
Říkám si, že nesmim bejt takovej přizdisráč a nebát se reakce ostatních. Jsou to jenom lidi, stejně jako já. Sice občas zlí lidi, ale furt lidi. Táta mi nedávno řekl, že nemůžu bejt furt takhle slušná a jen na něco čekat, že takhle se nikam nedostanu a zaseknu se na jednom místě. Musim bejt mnohem průbojnější. Beru jeho slova na vědomí, tak uvidim, co z toho bude. Mám taky totiž abnormální tendenci všechno totálně posrat.
Byla jsem dva dny sama doma a nejvíc jsem bojovala s touhou jít všechno snědený jídlo vyzvracet. Brečela jsem jak blázen, ale zvládla jsem to. Dlouhou dobu jsem byla v pohodě, ale posledních pár týdnů se o hubnutí mluví dost často a to mě asi nějakym způsobem "vrací zpátky". Rozhodla jsem se, že se vrátim na váhu 45 kg, protože v tu dobu se mi hodně dařilo, pak uvidim, jak budu spokojená.
Mimochodem, mám za sebou rhinoplastiku! Splnila jsem si sen. Před pěti lety jsem byla v rámci jednoho školního projektu v Itálii, kde jsem se poprvý pevně rozhodla, že plastiku podstoupim. Bylo to v podvečer kousek od moře, už bylo celkem chladno. Všechny ty holky tam vypadaly jak modelky a já jak obluda, navíc s úplně zmrzlym červenym nosem :D. Tak moc mě štvalo, že se sama sobě nelíbim, až jsem fakt šla pod kudlu. Tři dny jsem trpěla, teď už mě štve jen to, že furt dejchám pusou, necejtim chuť žádnýho jídla ani pití, nemůžu moc mluvit a děsně se těšim, až si pořááádně umyju vlasy a obličej :D. Už jen dvanáct dní a novej život může začít. Trochu se bojim, že ani s novym nosem si nebudu připadat hezká, ale svěřila jsem se do rukou profíkovi, takže by to mělo být fakt boží :D.

sky, clouds, and moon image
 


31.5. Because you're mine, I walk the line

31. května 2018 v 18:38 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Před rokem jsem úspěšně odmaturovala. Jeden z nejlepších dnů mýho života, byla jsem na sebe pyšná nejenom já, ale i rodiče. Ráda na ten den vzpomínám. Myslela jsem, že to nedám, ale naděje umírá poslední a já zjistila, že když něco opravdu chci, tak to prostě dostanu.
Dokonalym příkladem je rhinoplastika. V pondělí jsem byla na konzultaci. Přes půl hodiny jsme lítali po Praze a hledali schovanou kliniku, takže na nervozitu nebyl ani čas. První dojmy? Skvělý, skvělý, skvělý! A co je úplně nejskvělejší? Čekací doba na operaci je minimálně měsíc, to v tom lepším případě, ale náhodou se zrovna uvolnilo jedno místo a já nastupuju za necelý dva týdny! Prostě paráda, vyhrála jsem to dobře :D.
Moje myšlenky byly za poslední tři týdny dost pomatený.
Další týden bez tvý přítomnosti a další sobotní noc strávená v baru. Rozešli jsme se v sobotu večer, na obloze ohňostroj. Bylo mi příšerně. V baru jsem poznala bejvalýho mý kámošky z gymplu. A další týden kluka, kterýho mi na podzim chtěla dohodit kolegyně z práce. Náhoda jak blázen. Věděla jsem, že ta moje emoční nestabilita přinese nějakej úlet. Nelituju, potřebovala jsem to. On je strašně sladkej a jsem moc ráda, že jsme se poznali a že mi právě on dělal společnost. Poslední květnový víkend přinesl usmíření. Nebylo to ale jen tak. Další pecka, která mě okamžitě totálně položila. Večer jsem šla chlastat, nemohla jsem to překousnout. Šílenej večer. Byl tam ten kluk, kterej mě minulej víkend balil a dělali jsme si naschvály. Je mi ukradenej, takže se mohl snažit, jak chtěl. Věděla jsem, že zas skončíme spolu a taky že jo. Nějak mi uvízl v hlavě a já ho z ní teď vůbec nemůžu odehnat. Nejraši bych ho umačkala, vypadá jak plyšovej medvídek :D.
Další komplikace tvoří voják, kterýmu jsem napsala, že tak nějak někoho mám a že by nebylo dobrý se dál scházet. Sral na mě celej měsíc a teď, když mě ztratil, chtěl by mě zpátky. Možná se uvidíme příští týden a vyříkáme si to. Nic víc ale nebude. Musim si uvědomit, že mám zas přítele. S nim je mi až na pár maličkostí bezvadně. Cítit jeho vůni a hladit ho po hrudi ve mně vyvolává nějaký speciální hormony, kdy mám chuť ho s úsměvem na rtech samou láskou umačkat a zároveň brečet, protože ho prostě miluju. Doprovodil mě domů a teď tu tak sedim nad timle textem a přemejšlim, jestli je vůbec možný, aby to všechno bylo ještě šílenější, než už to je. Květen byl měsíc lásky.

beautiful, flower, and flowers image

9.5. In pieces

9. května 2018 v 21:48 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Potřebuju obejmout, pohladit, slyšet, že mě má někdo rád. Dlouho jsem se necejtila tak moc sama, přitom mám kolem sebe poměrně dost lidí. Jenže já potřebuju TEBE. Stejská se mi a ani nevim, proč to tak je. Že bys mi dodával pocit štěstí pouhym úsměvem? Nejspíš to tak bude. Tvůj krásnej úsměv bych mohla sledovat celý dny. Nechci se zamilovat. Ne do tebe.
Rozchod bolí pořád a proto jsem ještě radši, že tě mám, i když jsi zase tak daleko. Doufám, že tebe neztratim nikdy.
Na rozchodu jsou nejhorší ty společný vzpomínky, protože se najednou stanou samotným peklem. A tak jdu městem a před očima mám tebe, jak se na mě křeníš a dáváš mi pusu pod každym rozkvetlym stromem na prvního máje.
Nějak to zvládnu, důležitý je se s tim nesnažit za každou cenu vypořádat. Prostě tomu nechám čas, nic víc mi nepomůže.
V dnešní květnovej podvečer jsem byla vlastním svědomím donucena jít běhat. Vůně posekaný trávy a přicházejícího deště mi připomněly, jak tohle miluju. Teď poslouchám Slipknot a myslim na to, jak jsem se měla skvěle a přece mi to bylo málo. Hnala jsem se za štěstím, až jsem potkala tebe a v tuhle chvíli tě miluju a zároveň proklínám.
Nějak mě ten život nebaví, protože ať se snažim sebevíc, je to k ničemu. Vždycky jsem byla průměrná a nevýrazná a cejtim, že to tak bude už napořád. Nevadilo by mi to, jen mě štve, že vážně veškerá snaha je zbytečná.
Koho zajímá, jestli jedno další světlo vyhasne? Na nebi miliónů hvězd.
always, feelings, and inspiration image

23.4. A ve vzduchu je jaro

23. dubna 2018 v 20:25 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Vůně jarního deště a šero nastávajícího večera. Úžasná kombinace. Miluju přírodu a strávila bych venku nad městem klidně celý hodiny. Hrozně se mi líběj ty kvetoucí stromy a pampelišky na louce.
Odhodlala jsem se zavolat přímo na kliniku. Teď už je to jasný, čeká mě rhinoplastika. Obrovskej krok v mym životě. Jsem nervózní a ani se tolik neděsim samotný operace jako toho, že nebudu s výsledkem spokojená. A taky mám obavy z hojení, protože nebudu moct nějakou dobu dýchat nosem, jen pusou, což je pro mě i při rýmě nemožný :D. 28. května jdu na konzultaci, což je pro mě důležitý datum. Vloni jsem byla na koncertě Rammstein a zrovna, když jsem seděla na schodech, přišla mi zpráva od vojáka. V tu chvíli se pro mě celej svět rozzářil a cejtila jsem se neskutečně šťastná. Jsem děsně sentimentální. No, takže jsem zvědavá, jak to celý dopadne.
Co se vojáka týče, asi brzo přijde konec. Jsem z toho smutná, ale co můžu dělat? Co oči nevidí, to srdce nebolí. Přítel mi dává pořádně zabrat, ale momentálně to vypadá dost nadějně, takže doufám, že nám to takhle pěkně vydrží snad co nejdýl. Nejlíp už napořád. Přemejšlim, jak je možný se pořád dokola zamilovávat do jednoho jedinýho kluka. Víc a víc, i když už je dávno můj. Myslim, že jsme se vzpamatovali včas, už nemůžeme čekat na zítřek.
Snažim se uklidnit to peklo, co vládne uvnitř mě, ale teď jsem ještě moc slabá. Potřebuju ještě chvíli vydržet a bojovat. Hodně jsem se za poslední rok změnila. Nelituju ničeho. Mám pocit, že zvládnu všechno na světě.

https://data.whicdn.com/images/283741463/large.jpg

31.3. Život chutná jako vanilková kola

31. března 2018 v 23:23 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Březen je u konce a od začátku měsíce se dějou strašně zvláštní věci. Jednou z nich jsou mý city k vojákovi. Každá chvíle s ním je pro mě hrozně důležitá a každý loučení je smutný. Jenže u něj mám jistotu, že se zas vrátí. Je nám spolu hezky. Všechny zamilovaný písničky jsou o tobě nebo o nás dvou. A všechny hezký věci mi připomínaj tebe.
Sobotní večer. Měsíc a třpytivý hvězdy zdobily oblohu a mně se zdálo, že na světě jsme jen my dva. Ve chvíli, kdy se mi dívá hluboko do očí, tajím dech. Upřímnější pohled neznám. Každej den tě vídám v hlavě a svět je krásnej. Život chutná jako vanilková kola a ty víš, jak moc vanilkovou kolu miluju. A taky víš, jak moc miluju tebe. Hrajou Siluety od Mandrage, myslím na tebe a na tvoje zářivý oči.
Něco jsme spolu měli u něj v autě. Poprvý. Zakázaný ovoce chutná nejlíp. Loučení bylo zvláštní. Nic kromě sexu a jakýhosi kousku "přátelství" mezi náma být nemá, ale mně se zdálo, že je mezi náma mnohem víc. V jeho očích bylo jasně vidět, že to cejtí stejně. Čekala jsem, jestli mi napíše, ale nenapsal. Možná tím chtěl předejít blížící se katastrofě. A tak mi dal najevo, že ani on nechce žádný změny.
Komplikace tvoří... můj přítel. Ten kluk, kterej mě tenkrát v říjnu pobláznil a od tý doby prožíváme každičkej den spolu. Třebaže spolu nebudem do konce života, jak jsme si slíbili, ale věř, že mý city k tobě jsou navždycky. A na ničem nezáleží.
Počasí mění nálady. Zas je tu jaro.
Byla jsem si zaběhat. Čerstvej jarní vzduch pročistil tmavý kouty mojí mysly. "Miluju tě" uvnitř zprávy od tebe mě dokáže ve vteřině rozbrečet. Já tě totiž taky miluju, ale pořád mám bolavý srdce a čekám, až zas budu schopná věřit ti každý slovo, zhluboka dýchat a žít jenom pro tebe. Chvíli to ještě potrvá. Zahánim svý démony pomocí duše jinýho kluka. Přísahám, že až to přebolí, budu věrná jen a jen tobě a nikdy nás nic ani nikdo nerozdělí. Protože tě miluju.
Sedim nahoře nad městem, kde na mě problémy nikdy nedosáhnou. Ve dvou se ale všechno zvládá líp. Začíná pršet, tak to balim. Otočim se a ty stojíš za mnou. Víš, že se trápim, ale neptáš se. Jen mě objímáš. Jsme u tebe a posloucháme Papa Roach, protože tahle hudba nás spojuje. Jsme spolu šťastní, no ne?
city, flowers, and travel image

26.2. Láska je jenom lež

26. února 2018 v 19:52 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Před měsícem jsem oslavila dvacítku a za jedinej měsíc se stihlo posrat snad úplně všechno, na čem mi záleželo. Už je zas všechno v cajku, ale stálo mě to dost úsilí. Musela jsem totiž zamakat na svý psychice. Prostě jsem se musela odhodlat k projevu svých vlastních citů. Řekl jsi, že jsem ledová královna a v tu chvíli začalo mý srdce tát. Měla jsem strach, že ho tenhle můj psychickej blok odradí a nebude na mě mít zkrátka nervy a dostatečnou trpělivost. Takže teď je ze mě jinej člověk, už se tolik nebojim projevovat emoce. Strach z odmítnutí pomalu přechází v touhu poznat samu sebe ve společnosti.
Uvědomila jsem si jednu strašlivou věc- zamilovala jsem se do vojáka. Možná je to jen povrchní cit nebo možná jen potřebuju jeho něhu a upřímnost... každopádně je to průser a přemejšlim, jak se toho pitomýho citu zbavit, jestli teda vůbec existuje v tý pravý podobě. Asi za týden se uvidíme a já aspoň zjistim, jak na tom jsem. Nebo jsme?
Neskutečnym způsobem se těšim na koncert Rise Against, jejich hudba mi připomíná snad celou moji pubertu. Něco mezi nevinností a zuřivostí. Doufám, že mě letos čeká víc takových koncertů.
V pátek po práci jsem byla na bejvalý škole pro nějaký výpisy. Na jednu stranu mi chybí, že už nejsem studentka a stejská se mi po tý mý rutině, ale na druhou stranu je to neskutečná úleva. Teď se rozhoduju, jestli jít na vš letos nebo až za rok.
Pondělní chmury pomalu mizí a místo nich přichází takovej ten pozitivní impulz, kterej jasně říká, že tenhle novej týden znamená novou šanci. Všechno může být přesně tak, jak chci.
V práci jsem se seznámila s jedním klukem, říkejme mu M. Přišel za mnou sám a protože nejsem slepá a za ten týden jsem poznala, že se mu líbim, snažila jsem se být co nejvíc v pohodě, ale přišlo mi to tak nějak vtipný, ani nevim proč :D. Asi už mám tohle za sebou, v seznamování už nevidim to, co dřív. Jeho roztomilost převálcovala všechny nedokonalosti. Je zvláštní, jak si kluci hrajou na drsňáky, ale když pak poprvý mluví s holkou, co se jim líbí, úplně znervózní a plácaj tak trochu nesmysly. Jak ale říkám, připadá mi to svým způsobem roztomilý :D.
Co se přítele týče, všechno jde zas do kytek. Pomalu si uvědomuju, že takovej vztah opravdu nikam nevede, ačkoliv se oba tváříme, že dobře víme, co děláme. Spíš se ztrácíme jeden v druhym.
fashion, girl, and style image

19.2. Pitomá nebo možná jen šťastná

19. února 2018 v 17:34 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Voják mě vzal na výlet, protože jsem měla narozeniny. Chtěl, abych měla na co vzpomínat. Od toho večera mi bylo hrozně zvláštně. Asi především proto, že mě přítel naháněl na telefonu a já ho ignorovala. Prodlouženej víkend s přítelem byl ale skvělej, zkusili jsme si, jaký by to bylo žít na hromádce. Vlastně to bylo docela fajn, jenže je rozdíl přežít spolu 3 dny nebo třeba 3 roky, ne-li dýl.
Říkala jsem si, že prožíváme šťastný obodobí. Skončilo to jak jinak než brzo. Byl pít na narozkách nějaký holky. Nic jsem o něm nevěděla. Seděla jsem doma na prdeli, protože se na mě "kámoška" zase vysrala. Nevim, jak to tam probíhalo, ale je jasný, že si tohle líbit nenechám. A všem těmhle "kámoškám" to karma určitě brzo vrátí. Vlastně jsem si zvykla být na všechno sama.
Teď přemejšlim, jak se se vším vypořádat, protože v těhle věcech jsem nikdy nebyla dobrá. Možná mi chybí vojákova slova. Jeho vůně. A jeho rty, co chutnaj jako vanilkovej vzduch. Láska je pomíjivá.
Lituju, že jsem byla vloni tak strašně hloupá a naivní. Nechala jsem si srát na hlavu, nechala jsem ze sebe dělat idiota. To jsem jako vůbec nepřemejšlela? Asi jsem byla zamilovaná a všechno viděla růžově, jinak si to nedovedu vysvětlit. Každopádně, už nikdy víc. Moje nový já se mi líbí, teď už totiž myslim jako první jen a jen na sebe.
Včera jsem byla na skvělym koncertě, po dlouhý době jsem se hezky odreagovala. Cesta byla dlouhá a tak jsem mohla pořádně přemejšlet. Dospěla jsem k tomu, že budu maximálně upřímná. Třeba mě bude mít za hysterickou krávu, ale mně je to vlastně fuk, nedopustim, aby mě zas podělával.
Poslouchám Red Hoty a Nirvanu a tohle únorový pondělí se mi nějakym způsobem dostává pod kůži a já nevim proč.
Po ránu je obloha růžová a tmavě modrá a oranžová. Když můžu s hrnkem mátovýho čaje v ruce pozorovat, jak se rozednívá, je mi nejlíp.
sky, pink, and city image

24.1. Smells like teen spirit

24. ledna 2018 v 21:51 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Z repráku zní Crystalised od The Xx a o chvíli později Heart-Shaped Box od Nirvany. Dobrý ráno!
Je mi dvacet. Dneska. Můj velkej den.
Uvařila jsem si mátovej čaj a pomalu ho usrkávala při prohlížení starých alb. Nostalgie.
Přemejšlela jsem, kolik cílů jsem si za ty roky splnila a... žádná sláva. Život je totiž děsně krátkej. Za dalších dvacet let mi bude čtyřicet. Děsivý. Jen doufám, že ta dvacítka mi konečně přinese štěstí. A taky rozum.
Svůj den jsem strávila nejprve v práci, kde mi kolegyně pěkně popřály. Odpoledne jsme slavili doma. Přítel je ten poslední člověk, na kterýho dneska myslim. Moji mysl naprosto pohltil voják. Hezky mi popřál a v pátek budeme spolu.
Dlouho mi nebylo takhle krásně, jako bych měla všechno na světě. Je mi dvacet a jsem vážně strašně moc šťastná♥
https://ewedit.files.wordpress.com/2015/04/kurt-cobain_0_0_0.jpg

Kam dál