15.7. Mizim v dáli

15. července 2017 v 12:43 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
indie, wallpaper, and aesthetic image
Všechno špatný je za náma. Na dobu neurčitou. Připadám si hrozně hloupě, když si myslim, že spolu budeme dlouho. Přesně tak dlouho, jak se říká v pohádkách se šťastnym koncem. Kdybych v to nevěřila nebo aspoň nedoufala, tak by to asi nemělo smysl. Ještě před měsícem jsem se na svět dívala skrz růžový brejle. Po tom, co mi přítel ublížil, jsem všechno viděla jen černobíle. Jsem vlastně ráda, že jsem si takhle nabila hubu, protože teď už se nemůže stát, že bych viděla věci jinak, než ve skutečnosti jsou. Otevřelo mi to oči.
Nějak se nedokážu vzpamatovat z toho, že mám 46 kilo. Půl roku váha stagnovala a teď se děje tohle. Jedna část mý duše jásá, druhá netrpělivě čeká, co bude dál. Jedno vim jistě- už nikdy se nebudu přejídat a už nikdy nedovolim, abych měla zadek jako placku. Chci být zdravá, ale nevypadat tlustě. Zároveň by se mi nelíbilo, kdybych měla postavu jak náctiletej buzík. Asi si prostě nevyberu. Nikdy všechno nebude podle mých představ, ale aspoň bych se tomu mohla přiblížit. Vždyť snaha se cení.
Píšu si s kámošem. Tajně. Cejtim se strašně, ale nic špatnýho si nepíšem, takže to taková hrůza snad neni, ne? Proti tomu, co si psal přítel s jinýma, je tohle fakt úplný nic. Přátelská konverzace. Mohla bych nad sebou mít svatozář. Pořád říkám, že si o tom všem promluvíme, jenže pak vidim, jak se směje a vypadá tak šťastně a radši mlčim. Když je šťastnej on, tak jsem šťastná i já. Jen mě prostě nepřestane pronásledovat pocit, že je něco špatně.
Hledám si práci a je to těžší, než jsem si myslela. Neříkám, že je gympl vrchol všech středních škol, ale dělat s lidma, co maj výučák z nějakých pochybných učilišť, mi přijde tak nějak... nefér. Asi teď znim fakt hrozně moc arogantně. Já jen chci říct, že nejsem úplný střevo a třeba zrovna jazyky mi jdou fakt výborně, takže bych ráda svoje znalosti nějak využila. Takhle bych dělala s těma, co nikdy moc hlavou nepřemejšleli a zakrněla bych do stejnýho stavu jako oni. Když jsem tedy podávala životopisy, doufala jsem, že operátoru výroby se vyhnu obloukem.
Zjistila jsem, že omezovat se v jídle a stresovat se z každýho čtverečku čokolády, nemá smysl. Takhle hodně jsem v životě nejedla a stejnak hubnu. Vloni jsem měla děsnej strach přijmout víc jak 1000 kcal. Nad 1200 už to pro mě bylo přežírání a měla jsem chuť se na všechno vykašlat. Ještě nedávno jsem se pohybovala mezi 500-700 kcal a myslela jsem, že jsem hvězda. Teď jsem hooodně nad 1200 kcal a nikdy mi nebylo líp. Jen mě vlastní myšlenky občas táhnou dolů, ale důležitý je, že se držim.
 

6.7. Chci nechat všechno z hlavy odletět

6. července 2017 v 22:15 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
http://data.whicdn.com/images/288921418/large.gif
Myslela jsem, že se sem už nikdy nevrátim, jenže se staly věci, kterých jsem se vždycky tolik obávala. Nemám se jak ventilovat, takže blog bude opět záchranným místem.
"Nedělej to, co nechceš, abych dělala já," tohle jsem mu kdysi řekla. Samozřejmě to vzal a řekl, že to platí i pro mě. Oukej, žádnej problém. Měsíce neustálýho podezřívání a nedůvěry se najednou scvrkly do jednoho jedinýho dne, kdy to všechno právě on porušil. Podvedl mě a vinil z toho mě. Jako bych mohla za to, že je neuvěřitelnej pokrytec a lhář. Náhodou jsem se dozvěděla, jak to bylo s drogama, který bral, než jsme se poznali. Vlastně fetoval i v době, kdy jsme spolu randili a o půl roku později vesele pokračoval. Jako by se mi najednou zhroutil celej svět. Spokojeně usínáte na hrudi člověku, o němž si myslíte, že víte naprosto všechno a že mu můžete věřit a pak se o něm začnete dozvídat takový hnusy. Nedokážu popsat, jak se cejtim. Často brečim, když na to myslim, hrozně mě to vzalo. To všechno.
"Chceš bejt s takovym klukem?," poprvý se mnou kámoška řešila můj vztah. "Když ono je to těžký," odpověděla jsem. Vážně neni vůbec jednoduchý vzdát se člověka, ke kterýmu se citově připoutáte tim nejsilnějším poutem vůbec, láskou. Buď mu někdo promlouval do duše, nebo si sám uvědomil, že neni jedinej kluk na světě, protože se najednou začal snažit všechno napravit. Já to beru, ale další šanci už bych mu nedala.
Zhubla jsem jak blázen. Pořád se mi dělá špatně. Nechápu to, ještě před měsícem jsem se mohla snažit sebevíc a i přes omezení jídla jsem neshodila ani blbej gram. Teď to jde dolů samo a ani se moc nemusim snažit. Jim samozřejmě zdravě, ale nepřehánim to tolik. Je ale fakt, že cvičim jak šílená.
Je skoro až paradox, že pokaždý, když jsem přesvědčená, že už jsem zdravá a nemůžu do toho spadnout zpátky, se všechno začne kazit a já zas stojim na tý odporný hranici mezi rozumem a touhou. Jenže co teď?

26.5. Sbohem, gymple

26. května 2017 v 17:36 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
https://68.media.tumblr.com/1ca1b313e5d282e7dc207f37a31f0b48/tumblr_nszc1v5fwV1uap9yoo1_500.gif
Úterý bylo ve znamení neskutečnýho šrotění se veškerýho učiva. Brečela jsem jak blázen. Mamka byla na operaci, takže mě neměl kdo uklidnit. Ségra mě teda objala a pořád dokola opakovala, že to dám. Otčím se mě snažil rozesmát. Pak přišla bouřka a už jsem to učení vzdala, šla jsem spát. Budila jsem se snad každých třicet minut. Ráno jsem vstala, jakože je všechno v pohodě a o nic nejde. Vytáhla jsem si všechny ty otázky, který jsem nechtěla, děsná smůla :D. Vytáhla jsem si 2x 16 a pak 2x 8. Zvláštní náhoda. Každopádně, odmaturovala jsem s jednou dvojkou, jinak mám samý. "...byla z německého jazyka ohodnocena známkou výborný" - to byl ten moment, kdy jsem se málem rozbrečela štěstím. Němčinářky se na mě smály. Vážně jsem měla chuť snést jim modrý z nebe :D. Všichni byli hodní, nestačila jsem se divit. Tak z toho tolik obávanýho dne se vyklubal den, na kterej nikdy nezapomenu, v dobrým samozřejmě. Desítky gratulací, slzy štěstí, neskutečná radost.
Tak a je to, mám za sebou úspěšně gympl. Čtyři roky jsou pryč. Mám maturitu. A co teď? Budu zaslouženě odpočívat, dokud nenastoupim na brigádu. Sice jsem na tu školu děsně nadávala, ale asi mi trochu bude chybět. Jedna důležitá kapitola života je za mnou. Dneska jsme se ve škole loučili, večer jdu na pomaturitní večírek a v červnu si půjdu pro vysvědčení. V sobotu mám schůzku s kámoškou, abych ji dala info, jak to tam probíhá a ona se tak mohla připravit. No a v neděli Rammstein!!! Děěěsně se těšim. Další odměny v podobě oblečení, knížek a plakátů, si dopřeju v průběhu června. No a pak rhinoplastika. Když jsem to tu řešila prvně, zdálo se mi, že mě od maturity dělí celá věčnost, ale uteklo to rychle. Navíc jsem nevěřila, že to dám. Sny jsou od toho, aby se plnily.
Plno lidí mě chválilo, jak pěkně mi šly jazyky. Pohlazení po duši. Angličtinářka mi nabídla práci, vysněnou práci. Necejtim se ale dostatečně připravená, pro začátek chci něco lehčího. Sice mám z nj jedničku, ale přece jenom se německy učim teprve čtvrtým rokem a řekla bych, že se budou hlásit lidi, co jsou na tom mnohem líp.
Takže zkouška dospělosti je úspěšně za mnou, s vyznamenáním, haha. Asi je čas to tu ukončit. Život jde dál a já už nechci být součástí tohohle pochmurnýho "hubnoucího" světa. Už nebudu studentka, možná zas až příští rok. Jsem dospělá a nechci patřit sem. Vlastně už tu dost dlouho nemám co dělat, hubnutí šlo totálně mimo mě. A co mě zachránilo před návratem k bulímii? Láska. Přeju všem těm křehkým a osamělým duším, aby taky našly správnej východ z pekla, který "pro ana" a "pro mia" svět představuje. Já věřim, že každej jednou dospěje a i když je to kolikrát běh na dlouhou trať, dá se z toho dostat. Vždycky všechno jde. Jen stačí chtít.
Mějte se a myslete na to, že jakákoliv situace, ať je sebehorší, má tendenci se zhoršit...
https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/736x/62/44/4f/62444ffcf17b43e347a4e5c3e5102e36.jpg
https://68.media.tumblr.com/0eb394f3a47bcc73a34fd4428f6cebdc/tumblr_n34bw26AtF1trjiw8o1_500.jpg
http://data.whicdn.com/images/103455197/large.jpg
https://68.media.tumblr.com/dfe6a72039644e0dccbdea26e7346220/tumblr_nfw095wPnH1tafjr0o1_500.gif
 


17.5. Success is a decision

17. května 2017 v 23:45 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
https://news.artnet.com/app/news-upload/2016/09/ed43e776-3a78-402b-8e97-178318d04423.jpg
Je tu to, čeho jsem se nejvíc bála- zvracení. Ještě jsem se k tomu nedostala, ale vypadá to, že už to dlouho nevydržim. Jakmile jídelníček neni perfektní, okamžitě moji mysl napadaj ty vražedně vlezlý myšlenky. Je to přece tak moc snadný... Cejtim se hrozně, že nad tim vůbec přemejšlim, ale asi to bylo více méně jasný celou dobu. Opravdu jsem od prváku dýl jak čtyři měsíce bez zvracení nevydržela.
Přísahám, že už teď si dokážu představit, jak moc mě bude pálet v krku. Přítel odletí na dovolenou, takže budu skoro dva týdny sama. Původní myšlenkou bylo, že se za tu dobu dám dohromady a až se vrátí, tak budu vysekaná a připravená na box. Momentálně to spíš vypadá na pořádnou depku z toho, že žeru jak prase a vypadám naprosto nechutně. Po maturitě si dám třídenní detox, třeba mi bude líp.
Jsem bezradná a co se týče problému s jídlem, asi se už nic nezmění. Bude se mnou napořád. Nastává období, kdy se budu tvářit, že jsem už v pohodě a snažim se dostat se z toho z plných sil. Sama sobě lžu. Vloni jsem myslela, že jsem šťastná. Možná jsem byla, ale jen chvíli. Ten pocit euforie dokáže bejt fakt opojnej.
Za týden už touhle dobou budu vědět, jestli jsme uspěla ve zkoušce dospělosti. Upřímně doufám, že budu oslavovat úspěch, ale kdo ví. Tohle je fakt jako v Kruhu, 7 dní. Určitě bych měla využít těch několika málo dní a naučit se toho co nejvíc. Nechci pak litovat a vyčítat si, že jsem měla šanci uspět a zase jsem se na všechno vyflákla. Vždycky jsem toužila po úspěchu, už jako malá jsem si děsně zakládala na výbornym prospěchu.
Udělám to pro tu malou holčičku s hnědýma lokýnkama a velkýma černýma očima. Pro tu, co se vždycky snažila být nejlepší a dělat všem radost. Jakmile to dokážu, budu mít klid na duši, tím si jsem jistá. Tak jo, jdu do toho. Doufám, že při mě budou stát všichni svatí.

14.5. Living in the past will only fuck you up

14. května 2017 v 23:55 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
pulp fiction image
"Ani jsi neumřel a ona brečela jako vdova," takhle nějak zněla jedna z hlášek z filmu, na kterej jsme se dívali asi tak den po tý hrozný hádce. Pozastavil se nad tim, pochopila jsem proč. Jak bych mohla neuronit ani slzu, když jsem málem přišla o svoji lásku. Prostě jsem zamilovaná jak blázen. "Přijď, jestli chceš," to mi napsal. Nečekala jsem, že mě ještě bude chtít vidět. Od toho dne je to mezi náma zas dobrý. Doufám, že už je všechno špatný za náma. Vypadá to, že fakt budem mít společnej byt. Moc bych s nim chtěla bydlet, ale rozum mi to nechce dovolit. Dokážu si představit všechno, co by se mohlo stát, kdybych na to kejvla. Jistá si nemůžu být nikdy ničím. Ráda bych mu to vysvětlila, jenže mám strach, že si to vyloží tak, že s nim do budoucna nepočítám. Tak uvidim no. Byli jsme spolu běhat, což pro mě bylo fakt perfektní zakončení dne. Takhle jsem si to vždycky představovala, jen já, moje láska a příroda kolem nás. Jsem zamilovaná zas o něco víc, jenom na to pomyslim. Bylo pro mě ale hrozně těžký soustředit se na učení, když jsem musela řešit ty sračky z minulosti, ale už jsem se do toho pustila a myslim, že to opravdu zvládnu.
Vzpomínám si, jak jsem před čtyřma rokama touhle dobou bloudila v tom nesmyslnym kruhu přejídání se a hladovění. Ve škole jsem se děsně stresovala, ale stejnak jsem měla furt jedničky. Jediný, co mě zajímalo, bylo moje tělo. To, jak vypadám. Byla jsem hloupá patnáctiletá holka před nástupem na střední školu, netušila jsem, co všechno mě čeká. Teď si říkám, že jsem vlastně neměla moc na vybranou. O střední škole více méně rozhodli rodiče. Skoro vůbec se mi nevěnovali. V tom, v čem jsem nad ostatníma vynikala, mě podceňovali a ve věcech, který mi vyloženě nešly, mě naopak přeceňovali. Čtyři roky nepřišli na to, že jsem zvracela nebo týden v kuse nejedla. Neměli ponětí o mých problémech, ani v nejmenším. Já jim to rozhodně nevyčítám, jen vím, že kdyby nebylo těhle "maličkostí", všechno by bylo jinak.
Teď jsem tam, kde jsem. Teprve teď začínám držet život ve svých rukou a jsem si hrozně nejistá. Nepotřebuju být nejlepší, ale nebaví mě být pořád ta nejhorší ze všech. Asi čas na změnu. Z malý ustrašený Effy se stává dospělá slečna. Žádnej extrémní převrat neplánuju, časem to přijde samo, protože čas mění všechno a všechny.
Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.

8.5. Osmýho

8. května 2017 v 10:45 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
friends and chandler bing image
Udržovala jsem si odstup stejně jako na začátku vztahu, po dlouhý době jsem se necejtila jak vtěrka. Začínalo mi bejt fajn, soustředila jsem se čistě jenom na sebe. Samozřejmě jsem nic špatnýho nedělala. A jak to dopadlo? Cchtěl se se mnou rozejít. Spíš je to k smíchu. Jakmile se začnu chovat jako on ke mně, tak se mu to nelíbí a je zle. Tohle se ale ještě dalo v klidu vyřešit, včera to bylo horší. Četl si mý zprávy na fb, co jsem si psala s P. Nasral se a rozešel se se mnou. Špatně si něco z toho vyložil a nenechal si to vysvětlit. Pak to bylo na chvíli v pohodě, ale jen co jsem dorazila domů, už mi zase nadával. Beztak to přeháněl jenom proto, že si někoho našel ve fitku, tušila jsem to už dřív. Věděla jsem, že až se jednou fakticky zamiluju, tak to bude tragédie. Je mi odporně, celej svět je holej a fádní. Vůči všemu jsem apatická a jediný, co cejtim, je nepopsatelná bolest.
V pátek jsem málem propadla panice, když mě napadlo, že jsem toho snědla moc a že bych to mohla jít vyzvracet. Fuuuu... Hoodně dlouho se mi tohle nestalo. Naposledy jsem zvracela v lednu. Čtvrt roku jsem teda "čistá". Posledně jsem se takhle radovala v září, kdy tomu taky bylo čtvrt roku a druhej den jsem vyžrala ledničku a půlku dne jsem se skláněla nad záchodovou mísou. Lol. To se tentokrát nestane. Znám to moc dobře. "Jenom dneska" znamená tejden v kuse. A pak to pokračuje dál a nejde s tím přestat. Sama sobě to víckrát udělat nemůžu. A přestala jsem hlavně kvůli D. Začít znova? To už by bylo trapný ne? Motat se v tomhle čtyři roky je fakt síla.
Co bude dál? Já vážně netušim, jak se se svým prvním rozchodem vypořádám, ale rozhodně neplánuju čokoládový večery ani pizzový dýchánky. Určitě vysadim HA, protože mi po ní padaj vlasy jako nikdy v životě, jsem příšerně zavodněná a mám nafouklý břicho, takže vypadám jak těhotná. Určitě se budu soustředit na učení, protože mi už nezbývá moc času. Možná u maturity nepředvedu excelentní výkony, ale dám do toho veškerou svoji snahu. Vím, že to dám.
Musim se naučit žít tak nějak na novo, prostě bez chlapa. Byli jsme spolu sice jen půl roku, ale za tu dobu jsem si na něj zvykla a asi bude hodně zvláštní být zas celý dny sama.

hroznové víno, jahody
kuře, brambory
367 kcal

Jillian Michaels - Cardio KickBox, běh

24.4. Do or die

24. dubna 2017 v 17:50 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
study, school, and book image
Znovuobnovení vztahu bylo asi nejlepším řešením. Snažim se na to moc nemyslet, ale přece jenom o tom párkrát padla řeč. Je mi nepříjemný si to připomínat. On se pokaždý naštve, když zmínim, že mi ublížil. Ať si v tom případě nechá ty kecy, že by to nikdy neudělal. Už se stalo. Zas mu psala bejvalka, asi jí brzo nakopu, začíná mě srát. Je k smíchu, jak se vtírá. Ubožačka. Celej týden byl fajn, jedny z nejpěknějších dní, co jsme spolu. Po dlouhý době jsem si říkala, jak moc jsem šťastná. Je to až podivný, čekala jsem, že bude ještě hodně dlouho odtažitej. Kámoška se diví, že s nim ještě jsem po tom, co mi udělal. Jenže já mu taky ublížila, zklamala jsem ho. Je to těžký.
Velikonoce byly pěkný, ale smutek mě přešel až v pondělí večer. Až do čtvrtka bylo všechno fajn. Odpoledne mi napsala kámoška, že mě asi nepustí k maturitě. Šílela jsem, totálně. V pátek jsem si šla absenci vyžehlit za tělocvikářkou. Pohoda jahoda, ale taky jsem měla dost velký obavy. Nultá utekla jak nic, pak jsem půl hodiny čekala na němčinářku. Omluvila jsem se, nic jinýho jsem ani udělat nemohla. Nakonec se rozhodla, že mě teda klasifikovat bude. Měla jsem chuť pořádně ji obejmout :D. Tohle by žádnej jinej učitel neudělal. Třídní z toho málem měla infarkt. Já ho málem měla taky, když mi učitel na zemák řekl, že mám moc velkou absenci na to, abych k maturitě mohla. Ještě že už končíme, jináč by mě ty jeho srandičky asi brzo zabily :D. Děják mám za sebou, teď už jen fucking angličtina.
Fajn je, že se mi vrací zpátky moje ztracená fyzička, sláva! Hodně boxuju a začala jsem posilovat s činkama, takže pozooor :D. Od zítřka budu psát jídelníčky a určitě i svoje cinty, protože se teď prostě potřebuju ventilovat, když mám takový množství učiva :D. Teď si jdu zaběhat a pak konečně box♥:D.

13.4. Your tears don't fall, they crash around me

13. dubna 2017 v 23:42 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
quote, rose, and grunge image
Během několika málo vteřin se mi celej svět roztříštil na kousíčky. "Sbal se a vypadni," nechtěla jsem věřit, že by tohle někdy řekl. Vždycky jsem tvrdila, že slova bolí víc než rány, ale po dnešku o tom začínám pochybovat. Takovou facku jsem v životě nedostala, kopanec do břicha jsem dostala naposled ve třetí třídě a škrtil mě naposled bejvalej mý nejlepší kámošky, asi ve třinácti letech. Plivl mi do ksichtu, vysmíval se mi a strkal do mě. Mám podlitiny na rukou, tvář celou rudou. Jak tohle vysvětlim doma? Kdyby táta věděl, co se stalo, zabil by ho. A to myslim vážně. Můžu si ale za všechno sama. Vim, že jsem to posrala a kdybych teď byla na jeho místě, taky bych šílela... jenže já se do něj zamilovala, strašně moc, takže by šla moje abnormální tvrdohlavost stranou. Cejtim se sama, jsem sama. Doprovodil mě domů. Kdyby ne, asi by mě srazilo auto, nic kolem sebe jsem nevnímala. Nikdy jsem si nedokázala představit, jak děsně moc bolí zlomený srdce. Člověk je jakoby otupělej, soustředí svý myšlenky jenom na tu strašnou situaci a tím si do očí žene slzy. Nemám ani to nejmenší tušení, co budu dělat. Zoufalost, to je jeden z mnoha negativních pocitů, který právě cejtim. Mám pořezaný předloktí. Ani nevim, kdy jsem to udělala. Všechno je odporný, celej svět. A já nejvíc.

11.4. Better things are coming

11. dubna 2017 v 9:54 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
summer, friends, and girl image
Seděla jsem v kuchyni, dívala se z okna na červánky, kterýma hořela obloha, při tom jsem si psala s P. Přítel asi spal. Musela jsem mu napsat, šlo o maturitní otázky. Pak jsme si teda začali psát dál, ale nic důležitýho. Přesto jsem si připadala hrozně. Jako bych se dopouštěla něčeho špatnýho. Je vůbec možný někoho tak moc milovat? Přestali mě zajímat ostatní kluci. Říkám si, že je to asi špatně. Jsem často protivná, když takhle přemejšlim, ale já mu nemám co vyčítat. Možná o dost horší je fakt, že on tak moc zamilovanej neni. Přece jenom měl přede mnou dva vztahy, má zkušenosti a asi to prostě celkově prožívá jinak než já. Fakt mu to ale nemám za zlý. Vždycky ten jeden miluje víc, ať už si to jeden z páru připouští nebo ne.
Tak tohle teď řešim já, dvě hodiny před maturitním slohem. Nejsem úplně v klidu, ale zas si říkám, že když nejde o život, tak jde o hovno. Od tý doby, co byla mamka v nemocnici, si to říkám často. A je to tak.
S největší pravděpodobností budu psát hrozný kydy a předem lituju toho chudáka, co to po mně bude muset číst. Třeba se zrovna dneska zadaří, uvidíme. Nesnášim, když někam musim jít slušně oblečená. Obleču si legíny se zipama a černý krajkový triko, k tomu si vezmu baleríny a polibte mi, fakt si nebudu v týhle zimě brát šaty nebo sukni omg. Skočim si do obchodu pro dávku kofeinu a půjdu na to. Zas tak moc ten sloh nehrotim... Ale každopádně doufám, že tahle první maturitní zkouška bude úspěšná stejně jako ty ostatní.

mandlová ovesná kaše
corny tyčinka
kuřecí plátky, brambory
mrkvový salát
698 kcal

Blogilates♥ Apr 2017

3.4. Den skončil, ale mně je fajn

3. dubna 2017 v 18:20 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
april, bloom, and quotes image
Vzpomínám na ty bezesný noci. Na to, jak jsem v půl jedný ráno poslouchala Cobaina a byla myšlenkama úplně mimo. Ráno to samý, k tomu jsem popíjela mátovej čaj. Prohlížela jsem si nový jizvy na předloktí. Těch bylo. Kapky deště burácely do okenic a mně se nikam nechtělo. Byla to spíš cesta jako na popravu, akorát jsem netušila, co mě čeká. Všechny ty dny byly něčim zvláštní.
Teď je všechno jinak. Ráno ospale míchám kafe, při pomyšlení na školu pomalu propadám depresi a místo jizev si prohlížim tmavý kruhy pod očima, který jsou občas teda fakt libový :D. Za měsíc maturuju, za týden píšu maturitní sloh. Bože, dej mi sílu!
S přítelem jsem si snad všechno vyjasnila, doufám teda. Příští týden jdeme slavit kámošovo narozky. Bude tam dost lidí, co jsou starší než já, takže žádný ožíračky vážně neplánuju, to by byl trapas. Jen mě štve, že zrovna v ten večer bude ve vedlejším městě skvělá akce, na kterou jsem strašně moc chtěla jít.
Poslouchám Nirvanu, dívám se z okna na ten šedivej deštivej den a přemejšlim. Trochu splín. Proč vždycky chceme to, co v danou chvíli nemůžeme mít?

Kam dál