9.5. In pieces

9. května 2018 v 21:48 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Potřebuju obejmout, pohladit, slyšet, že mě má někdo rád. Dlouho jsem se necejtila tak moc sama, přitom mám kolem sebe poměrně dost lidí. Jenže já potřebuju TEBE. Stejská se mi a ani nevim, proč to tak je. Že bys mi dodával pocit štěstí pouhym úsměvem? Nejspíš to tak bude. Tvůj krásnej úsměv bych mohla sledovat celý dny. Nechci se zamilovat. Ne do tebe.
Rozchod bolí pořád a proto jsem ještě radši, že tě mám, i když jsi zase tak daleko. Doufám, že tebe neztratim nikdy.
Na rozchodu jsou nejhorší ty společný vzpomínky, protože se najednou stanou samotným peklem. A tak jdu městem a před očima mám tebe, jak se na mě křeníš a dáváš mi pusu pod každym rozkvetlym stromem na prvního máje.
Nějak to zvládnu, důležitý je se s tim nesnažit za každou cenu vypořádat. Prostě tomu nechám čas, nic víc mi nepomůže.
V dnešní květnovej podvečer jsem byla vlastním svědomím donucena jít běhat. Vůně posekaný trávy a přicházejícího deště mi připomněly, jak tohle miluju. Teď poslouchám Slipknot a myslim na to, jak jsem se měla skvěle a přece mi to bylo málo. Hnala jsem se za štěstím, až jsem potkala tebe a v tuhle chvíli tě miluju a zároveň proklínám.
Nějak mě ten život nebaví, protože ať se snažim sebevíc, je to k ničemu. Vždycky jsem byla průměrná a nevýrazná a cejtim, že to tak bude už napořád. Nevadilo by mi to, jen mě štve, že vážně veškerá snaha je zbytečná.
Koho zajímá, jestli jedno další světlo vyhasne? Na nebi miliónů hvězd.
always, feelings, and inspiration image
 

23.4. A ve vzduchu je jaro

23. dubna 2018 v 20:25 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Vůně jarního deště a šero nastávajícího večera. Úžasná kombinace. Miluju přírodu a strávila bych venku nad městem klidně celý hodiny. Hrozně se mi líběj ty kvetoucí stromy a pampelišky na louce.
Odhodlala jsem se zavolat přímo na kliniku. Teď už je to jasný, čeká mě rhinoplastika. Obrovskej krok v mym životě. Jsem nervózní a ani se tolik neděsim samotný operace jako toho, že nebudu s výsledkem spokojená. A taky mám obavy z hojení, protože nebudu moct nějakou dobu dýchat nosem, jen pusou, což je pro mě i při rýmě nemožný :D. 28. května jdu na konzultaci, což je pro mě důležitý datum. Vloni jsem byla na koncertě Rammstein a zrovna, když jsem seděla na schodech, přišla mi zpráva od vojáka. V tu chvíli se pro mě celej svět rozzářil a cejtila jsem se neskutečně šťastná. Jsem děsně sentimentální. No, takže jsem zvědavá, jak to celý dopadne.
Co se vojáka týče, asi brzo přijde konec. Jsem z toho smutná, ale co můžu dělat? Co oči nevidí, to srdce nebolí. Přítel mi dává pořádně zabrat, ale momentálně to vypadá dost nadějně, takže doufám, že nám to takhle pěkně vydrží snad co nejdýl. Nejlíp už napořád. Přemejšlim, jak je možný se pořád dokola zamilovávat do jednoho jedinýho kluka. Víc a víc, i když už je dávno můj. Myslim, že jsme se vzpamatovali včas, už nemůžeme čekat na zítřek.
Snažim se uklidnit to peklo, co vládne uvnitř mě, ale teď jsem ještě moc slabá. Potřebuju ještě chvíli vydržet a bojovat. Hodně jsem se za poslední rok změnila. Nelituju ničeho. Mám pocit, že zvládnu všechno na světě.

https://data.whicdn.com/images/283741463/large.jpg

31.3. Život chutná jako vanilková kola

31. března 2018 v 23:23 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Březen je u konce a od začátku měsíce se dějou strašně zvláštní věci. Jednou z nich jsou mý city k vojákovi. Každá chvíle s ním je pro mě hrozně důležitá a každý loučení je smutný. Jenže u něj mám jistotu, že se zas vrátí. Je nám spolu hezky. Všechny zamilovaný písničky jsou o tobě nebo o nás dvou. A všechny hezký věci mi připomínaj tebe.
Sobotní večer. Měsíc a třpytivý hvězdy zdobily oblohu a mně se zdálo, že na světě jsme jen my dva. Ve chvíli, kdy se mi dívá hluboko do očí, tajím dech. Upřímnější pohled neznám. Každej den tě vídám v hlavě a svět je krásnej. Život chutná jako vanilková kola a ty víš, jak moc vanilkovou kolu miluju. A taky víš, jak moc miluju tebe. Hrajou Siluety od Mandrage, myslím na tebe a na tvoje zářivý oči.
Něco jsme spolu měli u něj v autě. Poprvý. Zakázaný ovoce chutná nejlíp. Loučení bylo zvláštní. Nic kromě sexu a jakýhosi kousku "přátelství" mezi náma být nemá, ale mně se zdálo, že je mezi náma mnohem víc. V jeho očích bylo jasně vidět, že to cejtí stejně. Čekala jsem, jestli mi napíše, ale nenapsal. Možná tím chtěl předejít blížící se katastrofě. A tak mi dal najevo, že ani on nechce žádný změny.
Komplikace tvoří... můj přítel. Ten kluk, kterej mě tenkrát v říjnu pobláznil a od tý doby prožíváme každičkej den spolu. Třebaže spolu nebudem do konce života, jak jsme si slíbili, ale věř, že mý city k tobě jsou navždycky. A na ničem nezáleží.
Počasí mění nálady. Zas je tu jaro.
Byla jsem si zaběhat. Čerstvej jarní vzduch pročistil tmavý kouty mojí mysly. "Miluju tě" uvnitř zprávy od tebe mě dokáže ve vteřině rozbrečet. Já tě totiž taky miluju, ale pořád mám bolavý srdce a čekám, až zas budu schopná věřit ti každý slovo, zhluboka dýchat a žít jenom pro tebe. Chvíli to ještě potrvá. Zahánim svý démony pomocí duše jinýho kluka. Přísahám, že až to přebolí, budu věrná jen a jen tobě a nikdy nás nic ani nikdo nerozdělí. Protože tě miluju.
Sedim nahoře nad městem, kde na mě problémy nikdy nedosáhnou. Ve dvou se ale všechno zvládá líp. Začíná pršet, tak to balim. Otočim se a ty stojíš za mnou. Víš, že se trápim, ale neptáš se. Jen mě objímáš. Jsme u tebe a posloucháme Papa Roach, protože tahle hudba nás spojuje. Jsme spolu šťastní, no ne?
city, flowers, and travel image
 


26.2. Láska je jenom lež

26. února 2018 v 19:52 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Před měsícem jsem oslavila dvacítku a za jedinej měsíc se stihlo posrat snad úplně všechno, na čem mi záleželo. Už je zas všechno v cajku, ale stálo mě to dost úsilí. Musela jsem totiž zamakat na svý psychice. Prostě jsem se musela odhodlat k projevu svých vlastních citů. Řekl jsi, že jsem ledová královna a v tu chvíli začalo mý srdce tát. Měla jsem strach, že ho tenhle můj psychickej blok odradí a nebude na mě mít zkrátka nervy a dostatečnou trpělivost. Takže teď je ze mě jinej člověk, už se tolik nebojim projevovat emoce. Strach z odmítnutí pomalu přechází v touhu poznat samu sebe ve společnosti.
Uvědomila jsem si jednu strašlivou věc- zamilovala jsem se do vojáka. Možná je to jen povrchní cit nebo možná jen potřebuju jeho něhu a upřímnost... každopádně je to průser a přemejšlim, jak se toho pitomýho citu zbavit, jestli teda vůbec existuje v tý pravý podobě. Asi za týden se uvidíme a já aspoň zjistim, jak na tom jsem. Nebo jsme?
Neskutečnym způsobem se těšim na koncert Rise Against, jejich hudba mi připomíná snad celou moji pubertu. Něco mezi nevinností a zuřivostí. Doufám, že mě letos čeká víc takových koncertů.
V pátek po práci jsem byla na bejvalý škole pro nějaký výpisy. Na jednu stranu mi chybí, že už nejsem studentka a stejská se mi po tý mý rutině, ale na druhou stranu je to neskutečná úleva. Teď se rozhoduju, jestli jít na vš letos nebo až za rok.
Pondělní chmury pomalu mizí a místo nich přichází takovej ten pozitivní impulz, kterej jasně říká, že tenhle novej týden znamená novou šanci. Všechno může být přesně tak, jak chci.
V práci jsem se seznámila s jedním klukem, říkejme mu M. Přišel za mnou sám a protože nejsem slepá a za ten týden jsem poznala, že se mu líbim, snažila jsem se být co nejvíc v pohodě, ale přišlo mi to tak nějak vtipný, ani nevim proč :D. Asi už mám tohle za sebou, v seznamování už nevidim to, co dřív. Jeho roztomilost převálcovala všechny nedokonalosti. Je zvláštní, jak si kluci hrajou na drsňáky, ale když pak poprvý mluví s holkou, co se jim líbí, úplně znervózní a plácaj tak trochu nesmysly. Jak ale říkám, připadá mi to svým způsobem roztomilý :D.
Co se přítele týče, všechno jde zas do kytek. Pomalu si uvědomuju, že takovej vztah opravdu nikam nevede, ačkoliv se oba tváříme, že dobře víme, co děláme. Spíš se ztrácíme jeden v druhym.
fashion, girl, and style image

19.2. Pitomá nebo možná jen šťastná

19. února 2018 v 17:34 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Voják mě vzal na výlet, protože jsem měla narozeniny. Chtěl, abych měla na co vzpomínat. Od toho večera mi bylo hrozně zvláštně. Asi především proto, že mě přítel naháněl na telefonu a já ho ignorovala. Prodlouženej víkend s přítelem byl ale skvělej, zkusili jsme si, jaký by to bylo žít na hromádce. Vlastně to bylo docela fajn, jenže je rozdíl přežít spolu 3 dny nebo třeba 3 roky, ne-li dýl.
Říkala jsem si, že prožíváme šťastný obodobí. Skončilo to jak jinak než brzo. Byl pít na narozkách nějaký holky. Nic jsem o něm nevěděla. Seděla jsem doma na prdeli, protože se na mě "kámoška" zase vysrala. Nevim, jak to tam probíhalo, ale je jasný, že si tohle líbit nenechám. A všem těmhle "kámoškám" to karma určitě brzo vrátí. Vlastně jsem si zvykla být na všechno sama.
Teď přemejšlim, jak se se vším vypořádat, protože v těhle věcech jsem nikdy nebyla dobrá. Možná mi chybí vojákova slova. Jeho vůně. A jeho rty, co chutnaj jako vanilkovej vzduch. Láska je pomíjivá.
Lituju, že jsem byla vloni tak strašně hloupá a naivní. Nechala jsem si srát na hlavu, nechala jsem ze sebe dělat idiota. To jsem jako vůbec nepřemejšlela? Asi jsem byla zamilovaná a všechno viděla růžově, jinak si to nedovedu vysvětlit. Každopádně, už nikdy víc. Moje nový já se mi líbí, teď už totiž myslim jako první jen a jen na sebe.
Včera jsem byla na skvělym koncertě, po dlouhý době jsem se hezky odreagovala. Cesta byla dlouhá a tak jsem mohla pořádně přemejšlet. Dospěla jsem k tomu, že budu maximálně upřímná. Třeba mě bude mít za hysterickou krávu, ale mně je to vlastně fuk, nedopustim, aby mě zas podělával.
Poslouchám Red Hoty a Nirvanu a tohle únorový pondělí se mi nějakym způsobem dostává pod kůži a já nevim proč.
Po ránu je obloha růžová a tmavě modrá a oranžová. Když můžu s hrnkem mátovýho čaje v ruce pozorovat, jak se rozednívá, je mi nejlíp.
sky, pink, and city image

24.1. Smells like teen spirit

24. ledna 2018 v 21:51 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Z repráku zní Crystalised od The Xx a o chvíli později Heart-Shaped Box od Nirvany. Dobrý ráno!
Je mi dvacet. Dneska. Můj velkej den.
Uvařila jsem si mátovej čaj a pomalu ho usrkávala při prohlížení starých alb. Nostalgie.
Přemejšlela jsem, kolik cílů jsem si za ty roky splnila a... žádná sláva. Život je totiž děsně krátkej. Za dalších dvacet let mi bude čtyřicet. Děsivý. Jen doufám, že ta dvacítka mi konečně přinese štěstí. A taky rozum.
Svůj den jsem strávila nejprve v práci, kde mi kolegyně pěkně popřály. Odpoledne jsme slavili doma. Přítel je ten poslední člověk, na kterýho dneska myslim. Moji mysl naprosto pohltil voják. Hezky mi popřál a v pátek budeme spolu.
Dlouho mi nebylo takhle krásně, jako bych měla všechno na světě. Je mi dvacet a jsem vážně strašně moc šťastná♥
https://ewedit.files.wordpress.com/2015/04/kurt-cobain_0_0_0.jpg

12.1. Sbírka zvadlejch růží

12. ledna 2018 v 17:13 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Kilogramy mojí váhy zase hynou. Měla jsem bouračku a od toho dne je to zas s jídlem bídný. Ale stejnak je mi fajn. S přítelem nám to začalo zničehonic klapat, fakticky si nemůžu stěžovat. Voják je v mý hlavě ale nonstop. Dokud se spolu nevyspíme, tak ta posedlost neskončí. "Jen sex, nic víc," to je naše domluva. Chci zas cejtit jeho vůni a jeho jemný rty na těch mých. A vidět jeho hezkej úsměv, protože opravdu neznám krásnějšího kluka. Ta jeho nesmělost mě dostává snad úplně nejvíc.
Večer jdu za nim. Strach, štěstí, obavy. Podvádím tak svýho přítele. "Co oči nevidí, to srdce nebolí," platí to i pro tuhle situaci? "Jsi jako karma, jen mu vracíš to, co udělal on tobě," jenže já se nijak mstít nechci. Přišlo to přirozeně samo. Od prvního dne, co jsme se poznali, se mi strašně líbil a nějakým způsobem se mi vryl do paměti ten jeho odzbrojující úsměv. Každý další setkání bylo kouzelý. Je ale pravda že dokud jsem o přítelově nevěře nevěděla, na jiný kluky jsem nemyslela. Teda aspoň ne jako na potenciální milence.
Dívám se na svoji sbírku zvadlejch růží. V každý z nich je ukrytá vzpomínka. Kolik jich ještě přibude? Jsem vůbec ještě schopná s někým navázat vážnější známost, když jsem emocionálně nedostupná?
Vzpomínám na večerní cestu autem, byla hrozná zima a jeli jsme k babi. V rádiu hrálo Chci zas v tobě spát a Šrouby do hlavy. Bylo mi právě čerstvých devět a přemejšlela jsem, proč když někdo někoho miluje, má tolik trápení. Odmalička jsem byla totiž ze všech těch babiččiných telenovel přesvědčená, že láska je jenom krásná. Od toho večera jsem kapelu Lucie neměla moc v oblibě, protože mě některý jejich texty mátly. V půlce října mi je kolegyně v práci pustila. Úplně mě to dostalo. Po těch letech jsem si pořádně poslechla text a div se nerozbrečela, byla jsem totiž v porozchodový depresi. Vzpomněla jsem si na to proto, že zrovna dneska odpoledne jsem tu jednu písničku slyšela v rádiu.
Říkám si, že ač se mi teď některý věci jeví jako nesmyslný nebo jako špatný, s odstupem času a se získáním dalších zkušeností, se na všechno budu dívat úplně jinak.

kurt cobain and nirvana image

1.1. Novej rok

1. ledna 2018 v 23:55 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Silvestr byl fajn, s přítelem jsme se mazlili, kecali a úzkostlivě se vyhýbali tématu "nevěra". Nakonec jsme se k tomu stejnak dostali. Sex s nim mě na chvíli vznese až k oblakům. Pak spadnu zpátky na zem a přemejšlim, co říct, abych nepokazila to naše chvilkový souznění. A tak radši mlčim.
Výčitky ani moc nemám, vážně je mi dobře. Jsem ráda, že jsem mohla loňskej rok ukončit a novej rok začít právě s nim. Jak na Novej rok, tak po celej rok.
Předsevzetí? Nestresovat se. Když nejde o život, tak jde o hovno. Ráda bych konečně prožila klidnej rok, jenže to bude chtít aspoň trochu snahy z mý strany. Když něco chci, tak to prostě dostanu. Budu muset zabojovat. Kdo ví, jestli na tu praštěnou vysokou půjdu, no každopádně už teď vim, že si kvůli škole víckrát vrásky dělat nebudu.
Chci si našetřit na auto, na svoje auto. Táta mi ho po dokončení řidičáku koupil a pak ho prodal. Hlavně, že bylo moje, viď. Nechci to brát jako výmluvu, proč nejít studovat, ale něco na tom přece jenom je. Radši pořádně žít a jezdit na výlety, než sedět na prdeli s učebnicí v ruce. To je další věc. Chci si užít každej okamžik tohohle roku. 365 nových dní, 365 nových šancí.
Voják pomalu začíná stavět vzdušný zámky, tak nenápadně mě zahrnuje do svých plánů. Nechci mu do toho kecat.
Probrala jsem se v přítelově náruči kolem osmý ráno a bylo mi nádherně. Další sex, další krásný chvíle. Přála bych si, aby to tak bylo navždycky.
Šťastnej novej rok.

2017, new year, and chance image

31.12. Čumim na svět s otevřenou pusou

31. prosince 2017 v 18:37 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Poslední den roku. Sobotní noc byla... vlastně ani nemám slov. Dlouho jsem se necejtila tak volně. Řekla jsem si, že v příštím roce budu hodná a jenom hodná. Slíbila jsme si to už před nějakou dobou, jenže to by tam včera nesměl být voják. Má ještě sladší rty, než jsem si tolikrát tajně představovala. Hladit jeho svalnatý tělo bylo... ani to nedokážu vyjádřit. Kecali jsme v autě, pak jsme se vrátili do baru. Byli tam kamarádi a čekali na nás. Každopádně skvělá párty, hodně lidí mi chválilo postavu. Červenám se ještě teď. Taky mě viděli s L, takže si teď všichni myslí, že spolu chodíme. A můj přítel? Strašně se nasral a nemohl zas kvůli mně spát. Vracim mu to, aniž bych se o to snažila. Karma je zdarma :). Miluju ho a zároveň nenávidim.
Večer budem spolu. Cejtim se tak nějak zvláštně. Jako bych byla zamilovaná, zas je to něco novýho, je to vzrušující a hlavně zakázaný ovoce chutná nejlíp, že jo. Tenhle stav se mi ale líbí, protože je mi všechno tak hezky srdečně jedno a jsem šťastná.
Nějak nechápu, jak je možný, že mi všechny plány vyšly. Dějou se děsný věci, ale za tohle jsem hrozně ráda. Čumim na svět s otevřenou pusou.
Závěr roku teda neni úplně podle mých představ, ale to nevadí, protože jsem konečně tam, kde jsem být chtěla.
Ztrácim se ve tmě.

gif image

24.12. Hou, hou, hou

24. prosince 2017 v 17:15 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
I o Vánocích se dějou smutný věci. Děda umřel. Taková pecka hned po probuzení. Prostě mi to přijde nemožný, všechno se událo tak rychle. Nepřeju si nic jinýho, než aby nás to všechny brzo přebolelo a dědeček odpočíval v pokoji.
Mám stavy, kdy se cejtim jako bůh. Ego v nebi. Pak jsou tyhle skvělý pocity ztracený a já nevim, jak se s tou změnou vypořádat.
Začátkem roku jsem plánovala, že letos na podzim podstoupím operaci nosu, rhinoplastiku. Bohužel jsem dlouho práci sehnat nemohla a tak jsem tuhle velkou věc přeložila na březen. To už našetřeno mít budu. Šetřim, co se dá a jde to docela rychle, ale bohužel tvrdnu v práci i v sobotu a zůstávám tam kolikrát mnohem dýl. Nikomu o tom nic neřeknu, dokud nebudu mít aspoň 30k našetřeno jako důkaz, že to myslim vážně. Kdybych jim to řekla teď, tak se mi všichni vysmějou. A taky si tím šetřim nervy, až budeme o Vánocích jezdit na návštěvy, protože téma "Tereza se zbláznila" by mi zkazilo vánoční idylku okamžitě -.- :D.
Trávim tyhle prosincový dny především v práci. Vánoce si přesto užívám. Když se vracim domů, mám boží výhled na zasněžený hory a kopce, všude svítí vánoční ozdoby. Rodiče si občas stěžujou, že jsem v práci víc než doma, přítel to vidí tak, že jsem radši v práci než s nim. Je to těžký.
Volala mi babi, dělala si starosti ohledně mě a mýho přítele. Prej jestli nebude lepší najít si jinýho nebo se soustředit spíš na sebe, když se chystám na vejšku. Hodně jsem nad tim přemejšlela. Určitě má pravdu, jenže ono to neni tak snadný někoho po roce a čtvrt opustit. Proto nechápu, jak od sebe můžou jít lidi po nějakejch patnácti letech. No jo, bejvalo líp.
Přítel mě má ale rád. A já jeho taky. Zlobíme oba, akorát každej po svym. Včerejší noc byla boží, takový chvíle bych opakovala každej den.
Teď už se setmělo a já se těšim, co najdu pod stromečkem. Šťastné a veselé!

https://78.media.tumblr.com/f0c73748bd989256dda5aa63009487b1/tumblr_oyklcrBM1U1uoqm0io1_500.gif

Kam dál