12.11. Teď jsem prázdná, tak si zvykni nebo jdi

12. listopadu 2017 v 17:00 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Je teprve pět hodin a venku už je tma. Celej den prší, dost mě tohle počasí unavuje.
Ležim a přemejšlim. Cejtim příliv štěstí a kupodivu nepociťuju ztrátu vlastního ruzumu, jako tomu bylo minule. Začátky jsou pohádkový, u nás je to trochu jinej začátek, ale pořád je to pěkný. Jsem zamilovaná. Kdo by to byl řekl...
Když moc přemejšlim, okamžitě se mi zkazí nálada. Má to svoje důvody. On, když na mě nechce takhle myslet, tak si prostě dá. Pak na mě prej tolik nemyslí. Je to hrozně hnusný. Tohle mi vůbec neměl říkat. Skoro dva týdny jsme se neviděli. Samozřejmě v tom vidim drogy, protože když byl sjetej, tak za mnou radši nikdy nešel. Nebo je v tom někdo další, že jo. Nijak se tim netrápim. On by byl možná rád, kdybych ukázala, že žárlim a že mě něco užírá, ale to já nedokážu. Jsem teď prázdná a on ať se s tím vypořádá po svým.
Jeho táta nás odvezl v děsně drahý káře domů. Říkala jsem si, že tohle k životu vážně nepotřebuju. I kdybych už nevěděla, co s penězma. Vlastně jsem ráda za to málo, co mám, protože pro mě je to všechno. Víc nepotřebuju. Leželi jsme v posteli. Ponořil se do mě a já v tu chvíli znova ztratila rozum. Prej mu můžu věřit, ve všem. V jeho očích ale vidim jenom lež.
Listopad je tu, blíží se Vánoce. Jsem pořád v práci, takže se nějak tý pomalu přicházející atmosféry vůbec nechytám. Venku letos poprvý sněží. Je mi z toho tak nějak divně. Před rokem jsme byli pařit, dost šílená noc. Ve výlohách večer svítily ozdoby a P se smál, že se mi to tolik líbí. Pak jsem byla s D a celej svět byl pohádkou. Bylo mi nádherně.
Neni to tak dávno, co jsem prolejzala všechny bary a pajzly tady ve městě, protančila jsem celou noc a poznávala nový lidi. Teď jsem radši v práci. Smysl života je vydělat a chcípnout.
costume, Halloween, and boo image
 

23.10. Kocovina z další fajn strávený chvíle

23. října 2017 v 9:03 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Je tu další začátek týdne, podzimní ráno a zmatený chvíle.
Všechno se událo hrozně rychle. Tak už mám konečně práci a myslim, že si vedu dobře.
Přítel? Rozešli jsme se. Strašně jsem brečela, ale tak, aby o tom nikdo nevěděl. A pak mi napsal, že mu chybim, chtěl mě zpátky.
Byl to rok, co jsem poznala mýho... ex. Symbolicky jsem šla do toho samýho baru. Byl tam taky, s nějakou holkou. Vysvětlil mi, že je to kámoška, ale mně to bylo fuk. Chtěl se mnou mluvit. "V neděli, když jsme se rozešli, tak jsem si dal," udělalo se mi zle. Tak přece jenom... perníkovej panáček. Pak jsem se dozvěděla, že se vyspal s jednou ošklivkou tady z města. Aby mě nasral, tak ji začal sledovat na insta, teď už přece může. Lololololol. Naštěstí jsem tam měla svý přátele, tak jsem se necejtila tak hrozně. Teda jen na chvíli. On jako by mi dělal naschvály. Neměla jsem v plánu začít s tim taky, ale šlo to samo.
Sotva jsem začala mluvit s kámošem, vlítl k nám a napadl ho. Byl úplně na sračky a udělal mi ostudu. Tak teď všichni ví, jaká jsem kurva, ačkoliv to neni pravda, pěkný :D. Pak mi volal, tak jsem běžela přes půlku města za nim, aby něco neprovedl. Asi hodinu jsme oba brečeli jak dvě trosky. Fetuje celou dobu, co jsme spolu. To mě prostě úplně zlomilo. Nikdy v životě jsem se necejtila takhle prázdná. Všechno mi to bylo jedno, jako kdyby se právě stala ta nejhorší věc a já to všechno přijala. Apatie vůči všemu a všem. Co dál? Nic.
Běželi jsme po chodníku plným spadanýho listí, smáli se jak dva blázni, hvězdy nad náma zářily a byla to ta nejjasnější hodina mýho nejtemnějšího dne. U něj doma jsme se spolu vyspali, já pak odešla. Chvíli mě miluje a pak nenávidí.
Ve čtvrtek večer se mnou chtěl nutně mluvit. Zeptal se pak, jestli ho obejmu. Nevydržela jsem být odtažitá. Tiskla jsem se k němu jako nikdy dřív. Hrozně mi to připomnělo ty začátky, kdy dotyky byly to nejdůvěrnější mezi náma. Ani nevim jak, ale začli jsme se líbat. Od tý chvíle jako by všechno špatný pominulo. Šli jsme dolu do vchodu a tam to spolu dělali. Vzrůšo. "Nechtěl jsem to říct, ale miluju tě," prostě spolu nedokážem nadobro skoncovat. Rozloučili jsme se a šlo se domů spát. Cejtila jsem se divně.
Ozval se mi voják. Jenže já vím, že se k němu budu tulit jenom proto, že si chci nechat zahojit rány. V cizím objetí se na zlomený srdce nejlíp zapomíná. Nechci mu ublížit. A tak jsem ho začala ignorovat. Až se budu cejtit aspoň trochu emocionálně stabilní, ozvu se mu.
V sobotu jsem šla s bejvalym ven. Po pár minutách jsem měla v hlavě vzduchoprázdno a chtěla jsem zmizet. Ve vzduchu visely miliony otazníků, protože ani jeden z nás nevěděl, co říct a jak řešit to, co se stalo. "Možná je to blbý, ale nepůjdem ke mně?" neřekla jsem ne, ale ani jsem na to nekejvla. Začlo děsně lejt, tak jsme k němu přece jenom šli. "Na film." Poslouchali jsme Papa Roach, dívali se na sebe smutnýma očima a mazlili se. A taky jsme se spolu vyspali. Vyříkali jsme si snad úplně všechno a já se po dlouhý době cejtim aspoň z části... šťastná. Musim to ale zaklepat. V den, kdy jsme se rozešli, šíleně lilo. Další den bylo nádherně. A večer, když jsme se znova dali dohromady, začlo taky tak moc lejt. A pak bylo zase krásně. Tentokrát už si jsem jistá, jak zvládat život. A všechno ostatní v něm.
Nejfajnovější jsou ty chvíle, kdy jen tupě zírám do prázdna a přemejšlim, co všechno se stalo a nestalo. Kocovina panuje v mym těle a moje srdce vysílá do mozku zmatený signály. A obráceně. Po prokalený noci mi zbydou jen vzpomínky a já se pak usmívám nad tím, jak moc dokážu podlehnout trošce alkoholu.
35mm, analog, and film image

30.9. Poslední pýs

30. září 2017 v 23:26 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Poslední zářijový den. Byla jsem pryč z města, takže paráda. Dopoledne jsem dala poslední sbohem svýmu autu a pak jsme šli s tátou do kavárny. Z rozhovoru jsem pochopila, že když za rok nepůjdu na vejšku, budu podle něj úplně blbá a povedu neplnohodnotnej život. To jsou mi věci. Odpoledne jsme se pohádali s přítelem. Nemám sebemenší chuť se zase celej den usmiřovat, takže na to seru a vlastně je mi to fuk. Prej jak jsem to mohla udělat po tom všem. Jako by mi on nikdy neublížil. Já ho navíc nepodvedla a i když o nic tak hroznýho nešlo, přiznala jsem se. To by on nedokázal.
Ne že bych nějak holdovala alkoholu, ale ten blaženej pohled, uvolněný tělo a zastřená mysl mi prostě chybí :D. Zase jen tak tančit jako rumový víly a smát se lidem kolem, protože jsou hrozně negativní a závistiví i přesto, že jsou v alkoholovym rauši.
V pondělí mám dva pohovory. Udělám všechno pro to, abych mohla do konce týdne nastoupit. Jestli nebude možný nabouchat dvanáctky nebo přesčasy, tak si seženu na víkend brigádu. Prachy prostě nutně potřebuju a už to další měsíc a půl fakt nevydržim. Takhle bídně mi snad nikdy nebylo. Dluhy mám, kam se podívám. Ostuda. Moc doufám, že se z toho vylížu v půlce října.
Ačkoliv bych se nejradši zahrabala hodně hluboko do země, aspoň se pokusim o nápravu všeho, co jsem posrala.

autumn, fall, and road image
 


18.9. Bod zlomu

18. září 2017 v 23:37 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Koncert byl neskutečnej, další boží zážitek! Ještě v zimě jsem říkala, že je nikdy naživo neuvidim. Tak si teda Papa Roach odškrtávám ze seznamu :D.
U přítele jsme si pak povídali o tom, jak na tom vlastně jsme. V listopadu spolu budem rok. Nechtěla jsem věřit, že to se mnou fakt řeší, mluvil tak nějak zvláštně a celkově mi přišlo, že byl mimo. No, nevim čim to bylo (nebo spíš nechci vědět), ale každopádně jsme se k žádnýmu závěru nedostali. Jak taky, když už mu nevěřim jediný slovo a já nejsem podle jeho představ. Takže to prostě nebudu řešit, jak je mým zvykem. Ono to nějak dopadne.
To, co mě opravdu trápí, je práce, kterou prostě nemůžu najít. Byla jsem na spoustě pohovorů, ale pokaždý to z nějakýho debilního důvodu nevyjde. Pořád jenom čekám. Jsem z toho zdeptaná každej den, fakt od rána do večera nemyslim na nic jinýho. Nejvíc mi to dávaj sežrat rodiče, pochopitelně. V jejich očích jsem jen líná pracovat. Primitivové.
Bohužel jsem zjistila, že i když se snažim sebevíc, vždycky spadnu dolů. Jde o můj přístup k jídlu. Přejde to někdy? Seděli jsme v Mekáči. Prostě jsem se nenajedla. Kdyby jo, tak to pak mažu vyzvracet. Až v autě jsem snědla ty pitomý hranolky, vadí mi, jak se na mě přítel dívá, když odmítám jídlo. Jasně, všechno jsem to beztak spálila, blablabla... Vloni jsem začala zvracet krev, což mě hrozně vyděsilo a pak už jsem zvracela jen jednou. Období, kdy se všechno sere, trvá už moc dlouho. Mohlo by konečně vysvitnout sluníčko, ukázat se duha a všude by zas mohli být růžoví jednorožci. Potřebuju klidný období, kdy zas budu moct přemejšlet o prkotinách a neřešit důležitý věci.
Na vojáka už přestávám myslet. Buď se zas někdy ozve, nebo ne. Je mi to jedno. Uvědomila jsem si, jaký chyby jsem se dopouštěla, když jsem se s nim tajně stýkala a psala si s nim hotový romány. Tahat do toho city nebyl nejlepší nápad, eeeh. Takže jsem zpátky v realitě, cejtim se hnusně a začínám mít chuť se zabít. To je paráda.
Takhle už to samozřejmě dál nejde, takže je čas vystrčit růžky, zatnout drápy a jít do toho po hlavě. Myslim, že víc už si nabít hubu nemůžu a i kdyby, tak se rychle oklepu a půjdu dál. Když něco fakt chci, tak to prostě dostanu.

http://data.whicdn.com/images/297112343/large.jpg

14.9. Narušená

14. září 2017 v 22:05 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Zajímalo by mě, co se stalo, že je všechno tak dojebaný. Nevim, co jsem udělala vojákovi, ale neviditelnej fakáč, kterej na mě ukazuje, mi jasně říká, ať si dám vodchod. Tak já se teda budu držet zpátky, jen je nefér někoho najednou pustit k vodě a vůbec nic mu o tom neříct.
A co ta moje love story? V neděli se se mnou rozešel, v pondělí kolem oběda mi napsal smsku, že by bylo rozumný si o tom promluvit. Čekala jsem na něj tři hodiny, nakonec se ozval v deset večer, že usnul. Brečela jsem, protože mě zase nechal čekat. V úterý mi napsal hned po práci, jestli spolu jedeme na koncert. Jako by nevěděl, že jo. Večer napsal znovu, nejdřív, jestli půjdem ven a pak, že mu chybim. Tak jsem mu to hezky vysvětlila. Čekal, že odpovím "ty mně taky", ale to fakt ne. "Dáme tomu ještě šanci?" tak trochu váhavě jsem to odsouhlasila, ale rozhodně to nepovažuju za definitivní návrat k němu, je to pořád nedořešený.
"Věř mi. Miluju tě. Nikoho jinýho, jen tebe. Já jsem jenom tvůj a ty jsi jenom moje," svírá se mi žaludek, když myslim na všechno to, co mi dokázal nalhat. Falešná láska. Včera nenapsal, po minulým selhání jeho ego vítězí. Dneska jsme šli k němu. Proč to nemůže být takový pokaždý? On se hádá kvůli každý blbosti, já před každým problémem utíkám. V těhle chvílích to prostě skřípe a budeme na tom muset zapracovat. Od pondělí mi bylo příšerně a až dneska jsem se cejtila líp, v jeho objetí.
Brzo ráno jsem byla na pohovoru, přímo na pracáku. Větší shit mi nabídnout nemohli, takže ráno napíšu mail, kde jejich nabídku slušně odmítnu a okamžitě zavolám do jedný místní firmy, že nastoupim klidně ihned :D.
Zase začínám myslet na všechno to jídlo, který bych mohla vyzvracet. Nebo naopak na ten prázdnej žaludek, litry nekalorickýho pití, cvičení a neuvěřitelný pocity, který nad vším vítězí. Moc mi to chybí. A mý zápěstí zdobí pár rozkošných řezanců.
Možná jsem narušená. A je vůbec možný někoho nenávidět a zároveň milovat?
autumn, fall, and rain image

10.9. Svět nejde vypnout ani zastavit

10. září 2017 v 22:57 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Doprovodil mě domů, loučili jsme se polibkem, jakej jsem s nim dlouho nezažila. Možná proto, že to bylo naposled.
O pár hodin později jsme se rozešli, trapně přes fb. Definitivní konec. Je mi smutno, ale necejtim vyloženě ztrátu, spíš úlevu. Vidim to zelený kolečko vedle jeho jména a čekám, kdy napíše. "Ty blbá krávo, rozešli jste se, tak proč by ti měl psát?" můj vnitřní hlas je naštěstí rozumnější než já :D. Ty krásny vzpomínky nevrátim, obzvlášť nostalgická jsem proto, že tomu bude za měsíc rok, co jsme se poznali a začalo období mý první lásky.
Uvědomuju si, jak moc jsem se za poslední rok změnila. Když mi kamarádi říkali, že jsem úplně jiná, byla jsem za to ráda. Teď se cejtim hrozně. Dostala jsem se do bodu, kdy chci jenom prachy. Po vší tý utopii a úzkosti mě nic jinýho nezajímá. Zabil všechny city, který ve mně kdy byly. Sebral mi moji duši a pověsil ji na hřebík. Pochcal všechny iluze. Jeho slova jsou prázdná, jako by si s nima jenom hrál. Přesto jsem byla jeho stydlivá holka, zlatovláska. Pořád nechápu, jak jsem se do něj mohla tak moc zamilovat.
Nechávám minulost za zádama, i když mám chuť všechno vzdát.
"Jestli v tom oba nevidíme budoucnost, tak to nemá cenu," řekl tak dva týdny zpátky. Je to moc komplikovaný nebo jsem moc komplikovaná já? V ničem nevidim perspektivu. A on už taky ne.
Zajímalo by mě, kde bere pocit, že si mnou může být jistej. Kroutila jsem očima a dělala na něj otrávený pohledy, stejnak si mě omotal kolem prstu. Možná je výjimečnej, nikdo jinej by tohle nedokázal.
Mám před očima peklo. Ten voják, co mi tolik zamotal hlavu, si se mnou snad zahrává. Mám takovej pocit. Možná jsem jen šíleně skeptická, ale fakt na tom něco bude. Vždyť i bílá růže má černej stín. Jsem přesvědčená, že až se zas někdy uvidíme, tak to nezůstane u zdvořilých gest, milých úsměvů a zamilovaných pohledů do očí. Nejradši bych se do něj celá zavěsila a líbala ho třeba celej večer. A už bych ho nepustila. Jenže svět nejde vypnout ani zastavit. Nic už neni jako dřív.
Zítra všechno uvidim v jasnějších barvách.
https://static.tumblr.com/671a231a3835f7b5fc2c5f6b9f86f5e7/ylqhove/Xnvnuxdz1/tumblr_static__640_v2.gif

1.9. Tak jsem mimo já nebo co je s váma?

1. září 2017 v 14:42 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Skončily mi poslední prázdniny v životě. Nijak to neprožívám, hnila jsem doma od svaťáku a do práce se těšim. Jsem trochu nervózní. To, co mě trápilo, jsem přítelovi řekla. Myslela jsem, že se buď naštve a rozejde se se mnou, nebo nebude mít chuť to řešit. Naopak, promluvili jsme si a řekla bych, že je to konečně na dobrý cestě. Naše láska je jako sníh, ale to nevadí, protože naše srdce jsou z ledu.
Voják? Vypadalo to, že mě úplně zavrhnul, ale kupodivu se mi ozval. Začíná to být mnohem vážnější. Nejradši bych se s nim pravidelně vídala každej víkend, abych měla aspoň minimální pocit, že prostě... nejsem sama. Když se loučíme, tak ta kraťoučká pohádka končí. Předem je mi jasný, jak to dopadne, ale každý další setkání je o něčem jinym, proto je to tak vzrušující.
Vůbec se nepoznávám, vždycky jsem odsuzovala holky, co se zajímaly o jiný kluky, zatímco měly svýho přítele. Kdyby mě nepodvedl, nelhal mi a neustále mi nedávál důvod nevěřit mu, tak to rozhodně nedělám. Proč se s nim teda nerozejdu? Tak nějak doufám, že přijde k rozumu. A svým způsobem se potřebujem. Je to složitý.
Když jsem byla nezadaná, tak si mě kluci sotva všimli a teď je všechny musim odmítat. Tohle je prostě něco jako zákon schválnosti.
Nějak přestávám rozumět tomu, co mi ostatní říkaj. Jednou do mě rodiče hučí, ať si najdu práci a když už jsem si ji sehnala, tak nepřestávaj. Kamarádi opakujou, jak se mám vysrat na "toho krypla", ale pak se na mě dívali skrz prsty, když jsem šla s vojákem ven. Všichni mluví o nevěře jako o odpornosti a tvrdí, jak by to nemohli udělat, že ten vztah pak nemá cenu. Jenže jakmile maj sebemenší příležitost podvést, tak to bezmyšlenkovitě udělaj. Tak jsem mimo já nebo co je s váma?
Cejtim se zláštně. Dřív jsem ztrácela všechno kromě váhy. Teď je to naopak a já přesto nemůžu říct, že jsem spokojená. Váha neni nejdůležitější.
Asi jsem si zvykla mít triko od rumu a pak mi dlouho dělá problém dostat se zpátky do reality.
Zahodila jsem flanelový košile, sukně, podkolenky a vytahaný svetry. Snažim se odprostit od mýho středoškolskýho já. Jenže právě to je ta věc, která upoutá pozornost. Být černá ovce neni úplně na škodu.
gif image

28.8. Já tě nechci ve svý hlavě, cizí lidi dělaj, že znaj mě, všechny ty bad pocity maj mě

28. srpna 2017 v 15:10 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Za jedinej tejden jsme se stihli asi tak dvacetkrát pohádat, jednou se rozejít, pak se spolu vyspat, usmířit se, znova se pohádat a z lásky vytvořit počáteční nenávist. Výborně!
V pátek mám nastoupit do práce, zatim teda vůbec nemám kam a začínám z toho být dost vystresovaná.
Budu si muset hodně hlídat jídelníčky, protože se mi často dělá strašně blbě, což by bylo v práci úplně na hovno, takže tady budu psát jídeláky a tak nějak všechno, co se toho týká. Vzhledem k tomu, že chci začít chodit na box mezi samý chlapy, se musim snažit minimálně dvojnásobně víc než doteď. Dalším problémem je silná anémie, kterou mám. Konečně se to začalo řešit a pokud se to za dva měsíce nezlepší, tak musim někam do nemocnice na vyštření a testy. Doufám, že se tomu teda vyhnu.
Co ten můj románek s vojákem? Měl pokračování. Procházka večerní Prahou? Větší romantiku jsem snad nezažila. Když opomenu kámoše, kterej nás špatně navigoval, čímž nám přidal asi tak deset kiláků chůze na víc, tak to bylo vážně skvělý. Smetanovo nábřeží, božskej výhled a frajer, co hrál dole u Vltavy na kytaru Wicked game. On se mi díval do očí a já se, stejně jako při každým pohledu na něj, smála jako sluníčko. Štěstím bych rozzářila klidně celý město. Myslim, že se mi líbí zas o něco víc. Docela průšvih, nechci se do něj zamilovat.
O víkendu se to ale pokazilo. Měli jsme se vidět už v pátek, ale dneska je to čtvrtej den, co se neozval. Tak už to asi vzdal. Je mi to líto, protože jenom s nim jsem se cejtila jako v pohádce. Tak utřu slzu a třeba se zas někdy náhodou potkáme.
Byli jsme na jedný akci, pak jsme jeli do baru. Přišla tam holka, se kterou mě přítel několikrát podvedl. Jak jsem měla reagovat? Neřekla jsem o ní radši ani slovo, cejtila jsem se děsně. Pak jsem se dověděla, že tam přítel nějaký holce kupoval pití, takže taky "super". Kámoška řekla, že by ho nakopala do prdele, což jsem asi fakt udělat měla.
Poznala jsem ale nový lidi a i když jsem několik hodin nemohla přestat zvracet, tak jsem ráda, že jsem tam byla :D.
Chce to pořádnej nadhled, jenže jak ho získat, když se sere všechno, do čeho se pustim? Tak nějak čekám, kdy přijdou ty šťastný dny, během kterých se stane milion věcí a mám potom ty nejhezčí vzpomínky.
drink, quote, and Marilyn Monroe image

18.8. Tajim dech

18. srpna 2017 v 23:24 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Chtěla jsem se ztratit ve tmě. Tak, aby mě nikdo neviděl. Nechtěla jsem, aby mě zastihly problémy. To jsem ale ještě netušila, že chodim s feťákem, kterej mi od začátku jenom lže. Podvedl jednou, podvede podruhý. A taky že jo. Tak moc mi nikdy nikdo neublížil. Kurva, já mu věřila. Poprvý jsem někomu fakt věřila a takhle to dopadlo. Od začátku věděl, že lidem nevěřim, protože z toho mám strach, věděl to jako jedinej ze všech. "Je to hnus a věř mi, že to udělá znova," prostě maj všichni kolem pravdu a já si to celou dobu odmítám přiznat. Mám ho ráda, to je ten problém. I přes všechno špatný. Napadlo mě, že mu všechno oplatim, ale já bych na to neměla. Když někoho milujete, nesmíte mu ublížit. Při tom jeho "miluju tě" se mi ale pokaždý sevře žaludek, jak je to falšený. V tomhle vztahu už jen přežívám a čekám, kdy vyhasne úplně. Dívám se mu do těch jeho modrých očí a říkám si, že mu z nich lež přímo kouká a že většího lháře neznám. Jediným osvobozením by byl rozchod, víme to oba. Nechci být ta, která to vzdá první.
Měla bych se nějak dostat z týhle černý bubliny a začít zas normálně žít. Minulý týden jsme byli pít, šla jsem bez přítele. I když to bez něj tak nějak nebylo ono, bavila jsem se skvěle a nechtěla jsem, aby ta noc skončila. Pak zas přišlo ráno a spolu s nim se vrátily všechny povinnosti. Škoda. Docela za mnou pálí jeden kluk, vlastně je to pořád ten, kterýho jsem potkala na mym pomaturtiním večírku. Začíná to dost žhnout. A zítra jedem do Práglu. Tajně. Že bych našla svoji druhou polovinu? Uvidíme.
Všechno za poslední dobu připomíná scénář nějakýho průměrnýho filmu pro osamělý ženský. Pokud se nějakym způsobem proflákne, co že to kujim za sviňárnu, tak z toho bude pěkný drámo. Sama jsem zvědavá, jestli se konečně odhodlám začít od znova. Nebo budu furt takovej přizdisráč? To nemám v povaze. Budoucnost mám teď skoro na dlani a nenechám nikoho, aby mi zas zbortil veškerý plány.
Láska je buď med nebo jed, nic mezi.
Zkusim zavřít oči a představit si, jak by mi bylo bez něj. Jen při tý představě se mi do očí hrnou slzy. Vlastně při každým pomyšlení na něj se mi chce brečet. Jen tak se ho ale nevzdám, i když tahle láska neni sladká. Protože bych raději cejtila bolest než vůbec nic.

15.7. Mizim v dáli

15. července 2017 v 12:43 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
indie, wallpaper, and aesthetic image
Všechno špatný je za náma. Na dobu neurčitou. Připadám si hrozně hloupě, když si myslim, že spolu budeme dlouho. Přesně tak dlouho, jak se říká v pohádkách se šťastnym koncem. Kdybych v to nevěřila nebo aspoň nedoufala, tak by to asi nemělo smysl. Ještě před měsícem jsem se na svět dívala skrz růžový brejle. Po tom, co mi přítel ublížil, jsem všechno viděla jen černobíle. Jsem vlastně ráda, že jsem si takhle nabila hubu, protože teď už se nemůže stát, že bych viděla věci jinak, než ve skutečnosti jsou. Otevřelo mi to oči.
Nějak se nedokážu vzpamatovat z toho, že mám 46 kilo. Půl roku váha stagnovala a teď se děje tohle. Jedna část mý duše jásá, druhá netrpělivě čeká, co bude dál. Jedno vim jistě- už nikdy se nebudu přejídat a už nikdy nedovolim, abych měla zadek jako placku. Chci být zdravá, ale nevypadat tlustě. Zároveň by se mi nelíbilo, kdybych měla postavu jak náctiletej buzík. Asi si prostě nevyberu. Nikdy všechno nebude podle mých představ, ale aspoň bych se tomu mohla přiblížit. Vždyť snaha se cení.
Píšu si s kámošem. Tajně. Cejtim se strašně, ale nic špatnýho si nepíšem, takže to taková hrůza snad neni, ne? Proti tomu, co si psal přítel s jinýma, je tohle fakt úplný nic. Přátelská konverzace. Mohla bych nad sebou mít svatozář. Pořád říkám, že si o tom všem promluvíme, jenže pak vidim, jak se směje a vypadá tak šťastně a radši mlčim. Když je šťastnej on, tak jsem šťastná i já. Jen mě prostě nepřestane pronásledovat pocit, že je něco špatně.
Hledám si práci a je to těžší, než jsem si myslela. Neříkám, že je gympl vrchol všech středních škol, ale dělat s lidma, co maj výučák z nějakých pochybných učilišť, mi přijde tak nějak... nefér. Asi teď znim fakt hrozně moc arogantně. Já jen chci říct, že nejsem úplný střevo a třeba zrovna jazyky mi jdou fakt výborně, takže bych ráda svoje znalosti nějak využila. Takhle bych dělala s těma, co nikdy moc hlavou nepřemejšleli a zakrněla bych do stejnýho stavu jako oni. Když jsem tedy podávala životopisy, doufala jsem, že operátoru výroby se vyhnu obloukem.
Zjistila jsem, že omezovat se v jídle a stresovat se z každýho čtverečku čokolády, nemá smysl. Takhle hodně jsem v životě nejedla a stejnak hubnu. Vloni jsem měla děsnej strach přijmout víc jak 1000 kcal. Nad 1200 už to pro mě bylo přežírání a měla jsem chuť se na všechno vykašlat. Ještě nedávno jsem se pohybovala mezi 500-700 kcal a myslela jsem, že jsem hvězda. Teď jsem hooodně nad 1200 kcal a nikdy mi nebylo líp. Jen mě vlastní myšlenky občas táhnou dolů, ale důležitý je, že se držim.

Kam dál