Když nemůžete půl roku usnout, celý okolní svět vám začne připadat jako nekonečný sen.


19.9. We all go a little mad sometimes

19. září 2016 v 23:54 | Effy |  Nějak bylo, nějak bude (2016)
http://66.media.tumblr.com/2315ba96317c54153e6d2757d5c77bef/tumblr_n2y10fdQog1sqcaono1_500.jpg
Proč mám tendenci vždycky všechno tak posrat? Proč prostě nejdřív nepřemejšlim? Proč bezmyšlenkovitě zvracim slova, která už nikdy nevezmu zpět? Je mi to líto. Jenže já si nevim rady, tohle je na mě moc obtížný. Mám v hlavě chaos. A taky mám strach. Nechci znova přijít o člověka, na kterým mi tolik záleží. "Jestli je to pryč, tak mi to nevadí." Jenže ono to neni ani zdaleka za mnou. Asi mu to muselo dojít. Teď bude odtažitej. Nebo mě spíš začne asi po stý ignorovat. Tim mi ubližuje nejvíc. Takhle to dopadnout nemělo, bylo to na dobrý cestě a já to svojí blbostí zničila. Ničim kolem sebe úplně všechno. Jednou se mám naprosto skvěle, mám energie na rozdávání, ale pak nastane zlom, po kterým následuje jenom úzkost a deprese. Mrzí mě to. Mám pocit, že se dopouštim další špatnosti. Nebo ne? Já prostě nevim. Nevim, jak se mám chovat, aby mi bylo dobře a zároveň jsem vyhověla lidem okolo, aby mě navíc nemohli odsoudit. Tak strašně moc potřebuju obejmutí, to ani neni možný. Je mi mizerně. Já vím, člověk je celej život jako na horský dráze, ale já v tuhle chvíli padám dolů volným pádem a ten dopad bude sakra bolet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marceline Marceline | Web | 21. září 2016 v 0:50 | Reagovat

:( ohh, zlatíčko, je mi to naozaj ľúto. Ale verím v teba, bude dobre. ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama