Když nemůžete půl roku usnout, celý okolní svět vám začne připadat jako nekonečný sen.


Únor 2017

28.2. Cesta

28. února 2017 v 23:57 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
nature, travel, and camping image
Stalo se toho dost za dobu, co jsem se neozvala. Nenapsala jsem ani řádku, protože jsem zkrátka nedokázala formulovat svý myšlenky. Teď to neni o moc lepší. Mám v hlavě neskutečnej zmatek. Uvědomuju si, jak moc jsem do sebe uzavřená a že tim přítel trpí. Nedokážu bejt upřímná, říct mu narovinu, co mě štve. Jde o to, že mám strach ze zklamání. Nechci, aby kdokoliv na světě viděl, jak šíleně moc jsem zranitelná. Jenže pak to vypadá, že nemám žádný city a místo srdce kostku ledu.
Nějak jsem shrábla veškerou odvahu a řekla mu aspoň část z toho, co mi leželo na srdci. Chvíli se zdálo, že se rozejdeme. Pak se venku rozpršelo, kapky deště burácely do okenic. Už byla tma. Doprovodil mě domů. "Miluju tě." "Já tebe víc.", takže asi dobrý no. Prej tomu dáme šanci.
Zdravotní problémy jsou už snad za mnou, ve škole mám ale peklo. Nechci to rozebírat, jen prostě doufám, že učitelé nebudou svině a nebudou mi dělat zle. Tak jsem zvědavá, kdo z nich se ukáže jako frajer a kdo naopak jako podrazák.
To nejšpatnější vůbec je, že zase toužim po štíhlounký postavě. Chci být znovu lehká jako dech. Bohatě by mi stačilo mít 43 kg jako v prváku. Co tak najednou? No, začala jsem brát antikoncepci a mám strach, že hodně přiberu, respektive si myslim, že už jsem přibrala. Mám pocit, že to vidí i přítel, což je pro mě snad ještě horší. Druhá věc je ale box. Hrozně moc mě to baví a když nebudu mít potřebný svaly, tak můžu skončit. Ve všem mám bordel.
Tak si říkám, že se okamžitě musim vzchopit a vyskočit zpátky nahoru, jináč ze mě bude troska. Na začátku vztahu jsem byla sebevědomá, silná a dařilo se mi, chci to všechno vrátit. Chci být zas boží. Hrozně se mi líbilo sklízet jednu lichotku za druhou, slýchat chválu ze všech stran. Abych toho neměla zítra moc, půjdu se učit už teď. Za pár minut je tu novej měsíc, možnost novýho začátku. Nová cesta.

8.2. Láska jebe ale tebe ne

9. února 2017 v 13:58 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
skins, cassie, and grunge image
"Proč jsi zase nebyla ve škole?"
"Co ti zase bylo?"
"Proč nechodíš do školy?"
"Ty na tu školu dobře sereš."
"Flákala ses, co?"
"Proč jsi zase nebyla na semináři?!"
"Prej máš chodit na seminář."
"Chybíš nějak často."
A nechcete si všichni společně udělat menší výlet do prdele? Dementi.
Strach mě přece jenom donutil zajít si na gyndu. Měla jsem šílenej strach, sama o sebe jsem se asi ještě nikdy nebála, teda aspoň ne tolik. Krvácení neustávalo. Už jednou mi doktorka řekla, že mi hrozí anémie. Takže musim brát železo, aby mi nebylo tak blbě, jenže ono se to stejnak příčí s práškama, který beru. Dva tejdny musim žrát brutální prášky, ze kterých mám šílený křeče, je mi na zvracení a bolí mě hlava. Pak mám poprvý najet na antikoncepci. Dostala jsem to hned po šesti dnech znovu, celkově mám cyklus strašně rozházenej. Ale takový zásahy do těla jsou přece nemožný ne? Lituju, že jsem na ty prášky kejvla. Jo, bojim se, že začnu tloustnout.
Mám nepřekonatelnou chuť se pořádně ožrat, ale nemám prachy, vlastně šíleně nenávidim veškerej chlast, přítel by byl děsně nasranej a zas bych byla jak polívka. No tak nic. Možná jen potřebuju něčí společnost a takovejch sedm osm panáků by během chvíle dokázalo nahradit celou partu lidí.
Se školou je to na dvě věci. Proč se letos nemůžu vyšvihnout jako vloni? Je ze mě flákač. Začala jsem zase pořádně cvičit, ale vážně bych se měla víc soustředit na učení. Jo a hubnu. Je to zvláštní, stravuju se pořád stejně. Byla jsem za mamkou v nemocnici. Nemůžu ji vidět v takovym stavu, to mě ničí.
Potřebuju si promluvit s přítelem. Možná občas přemejšlim až moc a pak mám zbytečně špatnou náladu. Taky mám ale jistý obavy a já chci mít prostě jasno. Je až nemožný, kolik lidí svýho partnera podvádí, nestačim se divit. A říkám si, jestli si píše s jinýma holkama jenom ten můj, nebo jestli to dělaj i jiní zadaní kluci. Přítel mi dělal scény jenom když mi napsal spolužák, tak jsem si přestala psát se všema kámošema, ale on vesele pokračuje. Pak píše mně a má zničehonic výbornou náladu, až mě tim sejří a je prostě na pěst -.- :D. Sama to znám, když jsem se scházela normálně s D a psala si pořád s P. P mě něčim rozesmál nebo napsal něco děsně cute a hned jsem byla jako jinej člověk, když jsem odepisovala D. Přišlo mi to ale nefér a dost hnusný no. Řekl mi, že by mě nedokázal podvádět, protože si neumí představit, že bych mu to udělala já, nelíbilo by se mu to. Tak ne asi. V úterý jsem se úplnou náhodou dozvěděla, že byl v pátek v klubu. Lhář. Vážně by si měl uvědomit, že se vždycky všechno dozvim. A zrovna v ten den jsme se s kámoškou smály, že by byl průser, kdybysme šly pařit a nic jim neřekly. Včera už to bylo fajn, asi se k tomu nechtěl vracet. Moc dobře věděl, že to posral. Byl jako vyměněnej. Uvědomuju si, že kdybych ho ztratila, tak jsem zase zpátky na dně. Cejtila jsem se hrozně opuštěná, jako bych všem byla na obtíž. Když mě kámoška někam vytáhla, bylo mi jasný, že je to jen z lítosti. A taky mi nikdo neříkal, že mě má rád nebo že mě miluje. "Jsi krásná. Nejkrásnější.", tohle jsem poprvý slyšela od přítele.

müsli s mlíkem
mléčná rýže
518 kcal

Blogilates♥ Feb 2017

5.2. Tak dál nemluv, ty krávo, když tvůj mladej jede párno

6. února 2017 v 12:32 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
nature, flowers, and mountains image
Tak jsem řekla, co mi leželo na srdci. Ono je příšerně těžký říct nahlas, co člověka trápí. Mluvit o svých problémech je prostě peklo. A láska mě ničí. Myslela jsem, že jsem na tom líp než kdy dřív, ale je to přesně naopak. Táhne mě ke dnu. Jsem ráda, že jsme sobotní noc strávili nakonec spolu, v pevným objetí.
Svojí nejlepší kámošku jsem skoro prosila, aby se mnou šla v pátek na kafe. Chtěla jsem se jí svěřit. Mám nemocnou mamku a nedokážu o tom mlčet. Vykašlala se na mě, radši se podřídila svýmu příteli. Klasika. Já si na ni čas udělala vždycky. Fakt mě zklamala. Až v sobotu se o tom všem dozvěděla a kdyby jí to mamka neřekla, tak se vůbec nezajímá.
Jsem jak chodící deprese. Sedim, piju kafe a klepu se zimou zachumlaná v županu. Deprese v neděli. Nějak jsem to přežila. Do školy jsem nešla, ségra taky ne. Všichni se tváří, jako by mě chtěli střelit. Protivnej ksicht je mojí jedinou obranou. Ráno jsme obě brečely, šíleně moc. V takovym stavu bych ani nebyla schopná do tý školy dojít.
Přítel na mě byl fakt naštvanej, bylo mi to líto. Brečela jsem, mám o mamku strach. Chvíli to vypadalo, že se se mnou rozejde. Já na tohle neměla nervy. Nechtěla jsem, aby za mnou chodil, ale stejnak přišel. Řekla jsem mu to, ale myslim, že mi nerozumí. "Miluju tě. Věříš mi?", nevěděla jsem, co mu říct. Čím víc se do něj zamilovávám, tím větší o něj mám strach. Čára, čára, čára. Vidim to všude.
Shodli jsme se, že nás to takhle nebaví. "Přijdeš ke mně, zapícháme si a pak zas odejdeš. Takhle to nechci. Mám tě rád a potřebuju tě. Zvykl jsem si na tebe.", tohle mi řekl cestou domů. Jenže já nechci, aby si na mě zvykl stejně jako na svoji bejvalku. Řekl, že spolu byli jenom proto, že si na sebe zvykli. Já o něj přijít nechci, ale tohle je fakt na hovno. A veškerý svý myšlenky soustředim jenom na něj.
Půlka lidí nám vztah závidí, druhá půlka nechápe, jak spolu my dva, naprosto odlišní lidi, můžeme být spolu. Takže nám to kromě našeho kámoše nepřeje nikdo. Ani trochu na tom nezáleží, jen je to prostě zvláštní.
Vidim nás dva, míříme ke hvězdám a všichni se na nás dívaj skrz prsty.
Pochcat veškerý iluze
a zhluboka dejchat.

míchaná vajíčka
nízkotučný tvaroh, kiwi, skořice, chia semínka
450 kcal

Blogilates♥ Feb 2017