Červenec 2017

15.7. Mizim v dáli

15. července 2017 v 12:43 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
indie, wallpaper, and aesthetic image
Všechno špatný je za náma. Na dobu neurčitou. Připadám si hrozně hloupě, když si myslim, že spolu budeme dlouho. Přesně tak dlouho, jak se říká v pohádkách se šťastnym koncem. Kdybych v to nevěřila nebo aspoň nedoufala, tak by to asi nemělo smysl. Ještě před měsícem jsem se na svět dívala skrz růžový brejle. Po tom, co mi přítel ublížil, jsem všechno viděla jen černobíle. Jsem vlastně ráda, že jsem si takhle nabila hubu, protože teď už se nemůže stát, že bych viděla věci jinak, než ve skutečnosti jsou. Otevřelo mi to oči.
Nějak se nedokážu vzpamatovat z toho, že mám 46 kilo. Půl roku váha stagnovala a teď se děje tohle. Jedna část mý duše jásá, druhá netrpělivě čeká, co bude dál. Jedno vim jistě- už nikdy se nebudu přejídat a už nikdy nedovolim, abych měla zadek jako placku. Chci být zdravá, ale nevypadat tlustě. Zároveň by se mi nelíbilo, kdybych měla postavu jak náctiletej buzík. Asi si prostě nevyberu. Nikdy všechno nebude podle mých představ, ale aspoň bych se tomu mohla přiblížit. Vždyť snaha se cení.
Píšu si s kámošem. Tajně. Cejtim se strašně, ale nic špatnýho si nepíšem, takže to taková hrůza snad neni, ne? Proti tomu, co si psal přítel s jinýma, je tohle fakt úplný nic. Přátelská konverzace. Mohla bych nad sebou mít svatozář. Pořád říkám, že si o tom všem promluvíme, jenže pak vidim, jak se směje a vypadá tak šťastně a radši mlčim. Když je šťastnej on, tak jsem šťastná i já. Jen mě prostě nepřestane pronásledovat pocit, že je něco špatně.
Hledám si práci a je to těžší, než jsem si myslela. Neříkám, že je gympl vrchol všech středních škol, ale dělat s lidma, co maj výučák z nějakých pochybných učilišť, mi přijde tak nějak... nefér. Asi teď znim fakt hrozně moc arogantně. Já jen chci říct, že nejsem úplný střevo a třeba zrovna jazyky mi jdou fakt výborně, takže bych ráda svoje znalosti nějak využila. Takhle bych dělala s těma, co nikdy moc hlavou nepřemejšleli a zakrněla bych do stejnýho stavu jako oni. Když jsem tedy podávala životopisy, doufala jsem, že operátoru výroby se vyhnu obloukem.
Zjistila jsem, že omezovat se v jídle a stresovat se z každýho čtverečku čokolády, nemá smysl. Takhle hodně jsem v životě nejedla a stejnak hubnu. Vloni jsem měla děsnej strach přijmout víc jak 1000 kcal. Nad 1200 už to pro mě bylo přežírání a měla jsem chuť se na všechno vykašlat. Ještě nedávno jsem se pohybovala mezi 500-700 kcal a myslela jsem, že jsem hvězda. Teď jsem hooodně nad 1200 kcal a nikdy mi nebylo líp. Jen mě vlastní myšlenky občas táhnou dolů, ale důležitý je, že se držim.

6.7. Chci nechat všechno z hlavy odletět

6. července 2017 v 22:15 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
http://data.whicdn.com/images/288921418/large.gif
Myslela jsem, že se sem už nikdy nevrátim, jenže se staly věci, kterých jsem se vždycky tolik obávala. Nemám se jak ventilovat, takže blog bude opět záchranným místem.
"Nedělej to, co nechceš, abych dělala já," tohle jsem mu kdysi řekla. Samozřejmě to vzal a řekl, že to platí i pro mě. Oukej, žádnej problém. Měsíce neustálýho podezřívání a nedůvěry se najednou scvrkly do jednoho jedinýho dne, kdy to všechno právě on porušil. Podvedl mě a vinil z toho mě. Jako bych mohla za to, že je neuvěřitelnej pokrytec a lhář. Náhodou jsem se dozvěděla, jak to bylo s drogama, který bral, než jsme se poznali. Vlastně fetoval i v době, kdy jsme spolu randili a o půl roku později vesele pokračoval. Jako by se mi najednou zhroutil celej svět. Spokojeně usínáte na hrudi člověku, o němž si myslíte, že víte naprosto všechno a že mu můžete věřit a pak se o něm začnete dozvídat takový hnusy. Nedokážu popsat, jak se cejtim. Často brečim, když na to myslim, hrozně mě to vzalo. To všechno.
"Chceš bejt s takovym klukem?," poprvý se mnou kámoška řešila můj vztah. "Když ono je to těžký," odpověděla jsem. Vážně neni vůbec jednoduchý vzdát se člověka, ke kterýmu se citově připoutáte tim nejsilnějším poutem vůbec, láskou. Buď mu někdo promlouval do duše, nebo si sám uvědomil, že neni jedinej kluk na světě, protože se najednou začal snažit všechno napravit. Já to beru, ale další šanci už bych mu nedala.
Zhubla jsem jak blázen. Pořád se mi dělá špatně. Nechápu to, ještě před měsícem jsem se mohla snažit sebevíc a i přes omezení jídla jsem neshodila ani blbej gram. Teď to jde dolů samo a ani se moc nemusim snažit. Jim samozřejmě zdravě, ale nepřehánim to tolik. Je ale fakt, že cvičim jak šílená.
Je skoro až paradox, že pokaždý, když jsem přesvědčená, že už jsem zdravá a nemůžu do toho spadnout zpátky, se všechno začne kazit a já zas stojim na tý odporný hranici mezi rozumem a touhou. Jenže co teď?