Září 2017

30.9. Poslední pýs

30. září 2017 v 23:26 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Poslední zářijový den. Byla jsem pryč z města, takže paráda. Dopoledne jsem dala poslední sbohem svýmu autu a pak jsme šli s tátou do kavárny. Z rozhovoru jsem pochopila, že když za rok nepůjdu na vejšku, budu podle něj úplně blbá a povedu neplnohodnotnej život. To jsou mi věci. Odpoledne jsme se pohádali s přítelem. Nemám sebemenší chuť se zase celej den usmiřovat, takže na to seru a vlastně je mi to fuk. Prej jak jsem to mohla udělat po tom všem. Jako by mi on nikdy neublížil. Já ho navíc nepodvedla a i když o nic tak hroznýho nešlo, přiznala jsem se. To by on nedokázal.
Ne že bych nějak holdovala alkoholu, ale ten blaženej pohled, uvolněný tělo a zastřená mysl mi prostě chybí :D. Zase jen tak tančit jako rumový víly a smát se lidem kolem, protože jsou hrozně negativní a závistiví i přesto, že jsou v alkoholovym rauši.
V pondělí mám dva pohovory. Udělám všechno pro to, abych mohla do konce týdne nastoupit. Jestli nebude možný nabouchat dvanáctky nebo přesčasy, tak si seženu na víkend brigádu. Prachy prostě nutně potřebuju a už to další měsíc a půl fakt nevydržim. Takhle bídně mi snad nikdy nebylo. Dluhy mám, kam se podívám. Ostuda. Moc doufám, že se z toho vylížu v půlce října.
Ačkoliv bych se nejradši zahrabala hodně hluboko do země, aspoň se pokusim o nápravu všeho, co jsem posrala.

autumn, fall, and road image

18.9. Bod zlomu

18. září 2017 v 23:37 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Koncert byl neskutečnej, další boží zážitek! Ještě v zimě jsem říkala, že je nikdy naživo neuvidim. Tak si teda Papa Roach odškrtávám ze seznamu :D.
U přítele jsme si pak povídali o tom, jak na tom vlastně jsme. V listopadu spolu budem rok. Nechtěla jsem věřit, že to se mnou fakt řeší, mluvil tak nějak zvláštně a celkově mi přišlo, že byl mimo. No, nevim čim to bylo (nebo spíš nechci vědět), ale každopádně jsme se k žádnýmu závěru nedostali. Jak taky, když už mu nevěřim jediný slovo a já nejsem podle jeho představ. Takže to prostě nebudu řešit, jak je mým zvykem. Ono to nějak dopadne.
To, co mě opravdu trápí, je práce, kterou prostě nemůžu najít. Byla jsem na spoustě pohovorů, ale pokaždý to z nějakýho debilního důvodu nevyjde. Pořád jenom čekám. Jsem z toho zdeptaná každej den, fakt od rána do večera nemyslim na nic jinýho. Nejvíc mi to dávaj sežrat rodiče, pochopitelně. V jejich očích jsem jen líná pracovat. Primitivové.
Bohužel jsem zjistila, že i když se snažim sebevíc, vždycky spadnu dolů. Jde o můj přístup k jídlu. Přejde to někdy? Seděli jsme v Mekáči. Prostě jsem se nenajedla. Kdyby jo, tak to pak mažu vyzvracet. Až v autě jsem snědla ty pitomý hranolky, vadí mi, jak se na mě přítel dívá, když odmítám jídlo. Jasně, všechno jsem to beztak spálila, blablabla... Vloni jsem začala zvracet krev, což mě hrozně vyděsilo a pak už jsem zvracela jen jednou. Období, kdy se všechno sere, trvá už moc dlouho. Mohlo by konečně vysvitnout sluníčko, ukázat se duha a všude by zas mohli být růžoví jednorožci. Potřebuju klidný období, kdy zas budu moct přemejšlet o prkotinách a neřešit důležitý věci.
Na vojáka už přestávám myslet. Buď se zas někdy ozve, nebo ne. Je mi to jedno. Uvědomila jsem si, jaký chyby jsem se dopouštěla, když jsem se s nim tajně stýkala a psala si s nim hotový romány. Tahat do toho city nebyl nejlepší nápad, eeeh. Takže jsem zpátky v realitě, cejtim se hnusně a začínám mít chuť se zabít. To je paráda.
Takhle už to samozřejmě dál nejde, takže je čas vystrčit růžky, zatnout drápy a jít do toho po hlavě. Myslim, že víc už si nabít hubu nemůžu a i kdyby, tak se rychle oklepu a půjdu dál. Když něco fakt chci, tak to prostě dostanu.

http://data.whicdn.com/images/297112343/large.jpg

14.9. Narušená

14. září 2017 v 22:05 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Zajímalo by mě, co se stalo, že je všechno tak dojebaný. Nevim, co jsem udělala vojákovi, ale neviditelnej fakáč, kterej na mě ukazuje, mi jasně říká, ať si dám vodchod. Tak já se teda budu držet zpátky, jen je nefér někoho najednou pustit k vodě a vůbec nic mu o tom neříct.
A co ta moje love story? V neděli se se mnou rozešel, v pondělí kolem oběda mi napsal smsku, že by bylo rozumný si o tom promluvit. Čekala jsem na něj tři hodiny, nakonec se ozval v deset večer, že usnul. Brečela jsem, protože mě zase nechal čekat. V úterý mi napsal hned po práci, jestli spolu jedeme na koncert. Jako by nevěděl, že jo. Večer napsal znovu, nejdřív, jestli půjdem ven a pak, že mu chybim. Tak jsem mu to hezky vysvětlila. Čekal, že odpovím "ty mně taky", ale to fakt ne. "Dáme tomu ještě šanci?" tak trochu váhavě jsem to odsouhlasila, ale rozhodně to nepovažuju za definitivní návrat k němu, je to pořád nedořešený.
"Věř mi. Miluju tě. Nikoho jinýho, jen tebe. Já jsem jenom tvůj a ty jsi jenom moje," svírá se mi žaludek, když myslim na všechno to, co mi dokázal nalhat. Falešná láska. Včera nenapsal, po minulým selhání jeho ego vítězí. Dneska jsme šli k němu. Proč to nemůže být takový pokaždý? On se hádá kvůli každý blbosti, já před každým problémem utíkám. V těhle chvílích to prostě skřípe a budeme na tom muset zapracovat. Od pondělí mi bylo příšerně a až dneska jsem se cejtila líp, v jeho objetí.
Brzo ráno jsem byla na pohovoru, přímo na pracáku. Větší shit mi nabídnout nemohli, takže ráno napíšu mail, kde jejich nabídku slušně odmítnu a okamžitě zavolám do jedný místní firmy, že nastoupim klidně ihned :D.
Zase začínám myslet na všechno to jídlo, který bych mohla vyzvracet. Nebo naopak na ten prázdnej žaludek, litry nekalorickýho pití, cvičení a neuvěřitelný pocity, který nad vším vítězí. Moc mi to chybí. A mý zápěstí zdobí pár rozkošných řezanců.
Možná jsem narušená. A je vůbec možný někoho nenávidět a zároveň milovat?
autumn, fall, and rain image

10.9. Svět nejde vypnout ani zastavit

10. září 2017 v 22:57 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Doprovodil mě domů, loučili jsme se polibkem, jakej jsem s nim dlouho nezažila. Možná proto, že to bylo naposled.
O pár hodin později jsme se rozešli, trapně přes fb. Definitivní konec. Je mi smutno, ale necejtim vyloženě ztrátu, spíš úlevu. Vidim to zelený kolečko vedle jeho jména a čekám, kdy napíše. "Ty blbá krávo, rozešli jste se, tak proč by ti měl psát?" můj vnitřní hlas je naštěstí rozumnější než já :D. Ty krásny vzpomínky nevrátim, obzvlášť nostalgická jsem proto, že tomu bude za měsíc rok, co jsme se poznali a začalo období mý první lásky.
Uvědomuju si, jak moc jsem se za poslední rok změnila. Když mi kamarádi říkali, že jsem úplně jiná, byla jsem za to ráda. Teď se cejtim hrozně. Dostala jsem se do bodu, kdy chci jenom prachy. Po vší tý utopii a úzkosti mě nic jinýho nezajímá. Zabil všechny city, který ve mně kdy byly. Sebral mi moji duši a pověsil ji na hřebík. Pochcal všechny iluze. Jeho slova jsou prázdná, jako by si s nima jenom hrál. Přesto jsem byla jeho stydlivá holka, zlatovláska. Pořád nechápu, jak jsem se do něj mohla tak moc zamilovat.
Nechávám minulost za zádama, i když mám chuť všechno vzdát.
"Jestli v tom oba nevidíme budoucnost, tak to nemá cenu," řekl tak dva týdny zpátky. Je to moc komplikovaný nebo jsem moc komplikovaná já? V ničem nevidim perspektivu. A on už taky ne.
Zajímalo by mě, kde bere pocit, že si mnou může být jistej. Kroutila jsem očima a dělala na něj otrávený pohledy, stejnak si mě omotal kolem prstu. Možná je výjimečnej, nikdo jinej by tohle nedokázal.
Mám před očima peklo. Ten voják, co mi tolik zamotal hlavu, si se mnou snad zahrává. Mám takovej pocit. Možná jsem jen šíleně skeptická, ale fakt na tom něco bude. Vždyť i bílá růže má černej stín. Jsem přesvědčená, že až se zas někdy uvidíme, tak to nezůstane u zdvořilých gest, milých úsměvů a zamilovaných pohledů do očí. Nejradši bych se do něj celá zavěsila a líbala ho třeba celej večer. A už bych ho nepustila. Jenže svět nejde vypnout ani zastavit. Nic už neni jako dřív.
Zítra všechno uvidim v jasnějších barvách.
https://static.tumblr.com/671a231a3835f7b5fc2c5f6b9f86f5e7/ylqhove/Xnvnuxdz1/tumblr_static__640_v2.gif

1.9. Tak jsem mimo já nebo co je s váma?

1. září 2017 v 14:42 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Skončily mi poslední prázdniny v životě. Nijak to neprožívám, hnila jsem doma od svaťáku a do práce se těšim. Jsem trochu nervózní. To, co mě trápilo, jsem přítelovi řekla. Myslela jsem, že se buď naštve a rozejde se se mnou, nebo nebude mít chuť to řešit. Naopak, promluvili jsme si a řekla bych, že je to konečně na dobrý cestě. Naše láska je jako sníh, ale to nevadí, protože naše srdce jsou z ledu.
Voják? Vypadalo to, že mě úplně zavrhnul, ale kupodivu se mi ozval. Začíná to být mnohem vážnější. Nejradši bych se s nim pravidelně vídala každej víkend, abych měla aspoň minimální pocit, že prostě... nejsem sama. Když se loučíme, tak ta kraťoučká pohádka končí. Předem je mi jasný, jak to dopadne, ale každý další setkání je o něčem jinym, proto je to tak vzrušující.
Vůbec se nepoznávám, vždycky jsem odsuzovala holky, co se zajímaly o jiný kluky, zatímco měly svýho přítele. Kdyby mě nepodvedl, nelhal mi a neustále mi nedávál důvod nevěřit mu, tak to rozhodně nedělám. Proč se s nim teda nerozejdu? Tak nějak doufám, že přijde k rozumu. A svým způsobem se potřebujem. Je to složitý.
Když jsem byla nezadaná, tak si mě kluci sotva všimli a teď je všechny musim odmítat. Tohle je prostě něco jako zákon schválnosti.
Nějak přestávám rozumět tomu, co mi ostatní říkaj. Jednou do mě rodiče hučí, ať si najdu práci a když už jsem si ji sehnala, tak nepřestávaj. Kamarádi opakujou, jak se mám vysrat na "toho krypla", ale pak se na mě dívali skrz prsty, když jsem šla s vojákem ven. Všichni mluví o nevěře jako o odpornosti a tvrdí, jak by to nemohli udělat, že ten vztah pak nemá cenu. Jenže jakmile maj sebemenší příležitost podvést, tak to bezmyšlenkovitě udělaj. Tak jsem mimo já nebo co je s váma?
Cejtim se zláštně. Dřív jsem ztrácela všechno kromě váhy. Teď je to naopak a já přesto nemůžu říct, že jsem spokojená. Váha neni nejdůležitější.
Asi jsem si zvykla mít triko od rumu a pak mi dlouho dělá problém dostat se zpátky do reality.
Zahodila jsem flanelový košile, sukně, podkolenky a vytahaný svetry. Snažim se odprostit od mýho středoškolskýho já. Jenže právě to je ta věc, která upoutá pozornost. Být černá ovce neni úplně na škodu.
gif image