Když nemůžete půl roku usnout, celý okolní svět vám začne připadat jako nekonečný sen.


18.9. Bod zlomu

18. září 2017 v 23:37 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Koncert byl neskutečnej, další boží zážitek! Ještě v zimě jsem říkala, že je nikdy naživo neuvidim. Tak si teda Papa Roach odškrtávám ze seznamu :D.
U přítele jsme si pak povídali o tom, jak na tom vlastně jsme. V listopadu spolu budem rok. Nechtěla jsem věřit, že to se mnou fakt řeší, mluvil tak nějak zvláštně a celkově mi přišlo, že byl mimo. No, nevim čim to bylo (nebo spíš nechci vědět), ale každopádně jsme se k žádnýmu závěru nedostali. Jak taky, když už mu nevěřim jediný slovo a já nejsem podle jeho představ. Takže to prostě nebudu řešit, jak je mým zvykem. Ono to nějak dopadne.
To, co mě opravdu trápí, je práce, kterou prostě nemůžu najít. Byla jsem na spoustě pohovorů, ale pokaždý to z nějakýho debilního důvodu nevyjde. Pořád jenom čekám. Jsem z toho zdeptaná každej den, fakt od rána do večera nemyslim na nic jinýho. Nejvíc mi to dávaj sežrat rodiče, pochopitelně. V jejich očích jsem jen líná pracovat. Primitivové.
Bohužel jsem zjistila, že i když se snažim sebevíc, vždycky spadnu dolů. Jde o můj přístup k jídlu. Přejde to někdy? Seděli jsme v Mekáči. Prostě jsem se nenajedla. Kdyby jo, tak to pak mažu vyzvracet. Až v autě jsem snědla ty pitomý hranolky, vadí mi, jak se na mě přítel dívá, když odmítám jídlo. Jasně, všechno jsem to beztak spálila, blablabla... Vloni jsem začala zvracet krev, což mě hrozně vyděsilo a pak už jsem zvracela jen jednou. Období, kdy se všechno sere, trvá už moc dlouho. Mohlo by konečně vysvitnout sluníčko, ukázat se duha a všude by zas mohli být růžoví jednorožci. Potřebuju klidný období, kdy zas budu moct přemejšlet o prkotinách a neřešit důležitý věci.
Na vojáka už přestávám myslet. Buď se zas někdy ozve, nebo ne. Je mi to jedno. Uvědomila jsem si, jaký chyby jsem se dopouštěla, když jsem se s nim tajně stýkala a psala si s nim hotový romány. Tahat do toho city nebyl nejlepší nápad, eeeh. Takže jsem zpátky v realitě, cejtim se hnusně a začínám mít chuť se zabít. To je paráda.
Takhle už to samozřejmě dál nejde, takže je čas vystrčit růžky, zatnout drápy a jít do toho po hlavě. Myslim, že víc už si nabít hubu nemůžu a i kdyby, tak se rychle oklepu a půjdu dál. Když něco fakt chci, tak to prostě dostanu.

http://data.whicdn.com/images/297112343/large.jpg
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | 19. září 2017 v 0:48 | Reagovat

To mi připomíná mne
Spřatelíš?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama