Když nemůžete půl roku usnout, celý okolní svět vám začne připadat jako nekonečný sen.


Říjen 2017

23.10. Kocovina z další fajn strávený chvíle

23. října 2017 v 9:03 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Je tu další začátek týdne, podzimní ráno a zmatený chvíle.
Všechno se událo hrozně rychle. Tak už mám konečně práci a myslim, že si vedu dobře.
Přítel? Rozešli jsme se. Strašně jsem brečela, ale tak, aby o tom nikdo nevěděl. A pak mi napsal, že mu chybim, chtěl mě zpátky.
Byl to rok, co jsem poznala mýho... ex. Symbolicky jsem šla do toho samýho baru. Byl tam taky, s nějakou holkou. Vysvětlil mi, že je to kámoška, ale mně to bylo fuk. Chtěl se mnou mluvit. "V neděli, když jsme se rozešli, tak jsem si dal," udělalo se mi zle. Tak přece jenom... perníkovej panáček. Pak jsem se dozvěděla, že se vyspal s jednou ošklivkou tady z města. Aby mě nasral, tak ji začal sledovat na insta, teď už přece může. Lololololol. Naštěstí jsem tam měla svý přátele, tak jsem se necejtila tak hrozně. Teda jen na chvíli. On jako by mi dělal naschvály. Neměla jsem v plánu začít s tim taky, ale šlo to samo.
Sotva jsem začala mluvit s kámošem, vlítl k nám a napadl ho. Byl úplně na sračky a udělal mi ostudu. Tak teď všichni ví, jaká jsem kurva, ačkoliv to neni pravda, pěkný :D. Pak mi volal, tak jsem běžela přes půlku města za nim, aby něco neprovedl. Asi hodinu jsme oba brečeli jak dvě trosky. Fetuje celou dobu, co jsme spolu. To mě prostě úplně zlomilo. Nikdy v životě jsem se necejtila takhle prázdná. Všechno mi to bylo jedno, jako kdyby se právě stala ta nejhorší věc a já to všechno přijala. Apatie vůči všemu a všem. Co dál? Nic.
Běželi jsme po chodníku plným spadanýho listí, smáli se jak dva blázni, hvězdy nad náma zářily a byla to ta nejjasnější hodina mýho nejtemnějšího dne. U něj doma jsme se spolu vyspali, já pak odešla. Chvíli mě miluje a pak nenávidí.
Ve čtvrtek večer se mnou chtěl nutně mluvit. Zeptal se pak, jestli ho obejmu. Nevydržela jsem být odtažitá. Tiskla jsem se k němu jako nikdy dřív. Hrozně mi to připomnělo ty začátky, kdy dotyky byly to nejdůvěrnější mezi náma. Ani nevim jak, ale začli jsme se líbat. Od tý chvíle jako by všechno špatný pominulo. Šli jsme dolu do vchodu a tam to spolu dělali. Vzrůšo. "Nechtěl jsem to říct, ale miluju tě," prostě spolu nedokážem nadobro skoncovat. Rozloučili jsme se a šlo se domů spát. Cejtila jsem se divně.
Ozval se mi voják. Jenže já vím, že se k němu budu tulit jenom proto, že si chci nechat zahojit rány. V cizím objetí se na zlomený srdce nejlíp zapomíná. Nechci mu ublížit. A tak jsem ho začala ignorovat. Až se budu cejtit aspoň trochu emocionálně stabilní, ozvu se mu.
V sobotu jsem šla s bejvalym ven. Po pár minutách jsem měla v hlavě vzduchoprázdno a chtěla jsem zmizet. Ve vzduchu visely miliony otazníků, protože ani jeden z nás nevěděl, co říct a jak řešit to, co se stalo. "Možná je to blbý, ale nepůjdem ke mně?" neřekla jsem ne, ale ani jsem na to nekejvla. Začlo děsně lejt, tak jsme k němu přece jenom šli. "Na film." Poslouchali jsme Papa Roach, dívali se na sebe smutnýma očima a mazlili se. A taky jsme se spolu vyspali. Vyříkali jsme si snad úplně všechno a já se po dlouhý době cejtim aspoň z části... šťastná. Musim to ale zaklepat. V den, kdy jsme se rozešli, šíleně lilo. Další den bylo nádherně. A večer, když jsme se znova dali dohromady, začlo taky tak moc lejt. A pak bylo zase krásně. Tentokrát už si jsem jistá, jak zvládat život. A všechno ostatní v něm.
Nejfajnovější jsou ty chvíle, kdy jen tupě zírám do prázdna a přemejšlim, co všechno se stalo a nestalo. Kocovina panuje v mym těle a moje srdce vysílá do mozku zmatený signály. A obráceně. Po prokalený noci mi zbydou jen vzpomínky a já se pak usmívám nad tím, jak moc dokážu podlehnout trošce alkoholu.
35mm, analog, and film image