Když nemůžete půl roku usnout, celý okolní svět vám začne připadat jako nekonečný sen.


Prosinec 2017

31.12. Čumim na svět s otevřenou pusou

31. prosince 2017 v 18:37 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Poslední den roku. Sobotní noc byla... vlastně ani nemám slov. Dlouho jsem se necejtila tak volně. Řekla jsem si, že v příštím roce budu hodná a jenom hodná. Slíbila jsme si to už před nějakou dobou, jenže to by tam včera nesměl být voják. Má ještě sladší rty, než jsem si tolikrát tajně představovala. Hladit jeho svalnatý tělo bylo... ani to nedokážu vyjádřit. Kecali jsme v autě, pak jsme se vrátili do baru. Byli tam kamarádi a čekali na nás. Každopádně skvělá párty, hodně lidí mi chválilo postavu. Červenám se ještě teď. Taky mě viděli s L, takže si teď všichni myslí, že spolu chodíme. A můj přítel? Strašně se nasral a nemohl zas kvůli mně spát. Vracim mu to, aniž bych se o to snažila. Karma je zdarma :). Miluju ho a zároveň nenávidim.
Večer budem spolu. Cejtim se tak nějak zvláštně. Jako bych byla zamilovaná, zas je to něco novýho, je to vzrušující a hlavně zakázaný ovoce chutná nejlíp, že jo. Tenhle stav se mi ale líbí, protože je mi všechno tak hezky srdečně jedno a jsem šťastná.
Nějak nechápu, jak je možný, že mi všechny plány vyšly. Dějou se děsný věci, ale za tohle jsem hrozně ráda. Čumim na svět s otevřenou pusou.
Závěr roku teda neni úplně podle mých představ, ale to nevadí, protože jsem konečně tam, kde jsem být chtěla.
Ztrácim se ve tmě.

gif image

24.12. Hou, hou, hou

24. prosince 2017 v 17:15 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
I o Vánocích se dějou smutný věci. Děda umřel. Taková pecka hned po probuzení. Prostě mi to přijde nemožný, všechno se událo tak rychle. Nepřeju si nic jinýho, než aby nás to všechny brzo přebolelo a dědeček odpočíval v pokoji.
Mám stavy, kdy se cejtim jako bůh. Ego v nebi. Pak jsou tyhle skvělý pocity ztracený a já nevim, jak se s tou změnou vypořádat.
Začátkem roku jsem plánovala, že letos na podzim podstoupím operaci nosu, rhinoplastiku. Bohužel jsem dlouho práci sehnat nemohla a tak jsem tuhle velkou věc přeložila na březen. To už našetřeno mít budu. Šetřim, co se dá a jde to docela rychle, ale bohužel tvrdnu v práci i v sobotu a zůstávám tam kolikrát mnohem dýl. Nikomu o tom nic neřeknu, dokud nebudu mít aspoň 30k našetřeno jako důkaz, že to myslim vážně. Kdybych jim to řekla teď, tak se mi všichni vysmějou. A taky si tím šetřim nervy, až budeme o Vánocích jezdit na návštěvy, protože téma "Tereza se zbláznila" by mi zkazilo vánoční idylku okamžitě -.- :D.
Trávim tyhle prosincový dny především v práci. Vánoce si přesto užívám. Když se vracim domů, mám boží výhled na zasněžený hory a kopce, všude svítí vánoční ozdoby. Rodiče si občas stěžujou, že jsem v práci víc než doma, přítel to vidí tak, že jsem radši v práci než s nim. Je to těžký.
Volala mi babi, dělala si starosti ohledně mě a mýho přítele. Prej jestli nebude lepší najít si jinýho nebo se soustředit spíš na sebe, když se chystám na vejšku. Hodně jsem nad tim přemejšlela. Určitě má pravdu, jenže ono to neni tak snadný někoho po roce a čtvrt opustit. Proto nechápu, jak od sebe můžou jít lidi po nějakejch patnácti letech. No jo, bejvalo líp.
Přítel mě má ale rád. A já jeho taky. Zlobíme oba, akorát každej po svym. Včerejší noc byla boží, takový chvíle bych opakovala každej den.
Teď už se setmělo a já se těšim, co najdu pod stromečkem. Šťastné a veselé!

https://78.media.tumblr.com/f0c73748bd989256dda5aa63009487b1/tumblr_oyklcrBM1U1uoqm0io1_500.gif

17.12. Kryptonit

17. prosince 2017 v 20:10 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Minulej tejden v sobotu jsem byla nachcaná a protančila jsem celou noc. Nenávidim se za to, co jsem udělala. Dvakrát. Mám výčitky a celkově mi neni moc fajn. Přítel údajně kvůli mně celou noc nespal, měl o mě strach. Tenhle víkend mi to jako by oplatil, prostě šel do baru a já o něm nic nevěděla. Podvedl mě, ani nevim po kolikátý. On si myslí, že jsem úplně blbá. Nic si ale líbit nenechám, teď už ne. Přesně před rokem jsme byli šťastní. Já teda neměla ani ponětí o tom, že žije dvojí život a možná ta nevědomost mě dělala tak spokojenou. Teď je všechno jiný.
Už pěknejch pár dní jsem se pořádně nenajedla. Trpim nechutenstvím. Mám dole jen dvě kila, ale žebra mám vystouplý fakt šíleně moc. A mám menší prsa a zadek. Musim zas začít makat a pořádně žrát. Snadný to teda nebude, když se mi jídlo hnusí.
Táta na mě kašle, zklamala jsem ho. Já teda nevidim nic špatnýho na tom, že pracuju, ale podle něj jsem tim klesla děsne hluboko a už ani nemá cenu myslet na to, že se někdy budu mít dobře. Vysoká a pořádnej titul, jenom to! Nasrat.
Na chvíli jsem se vykašlala na vojáka. Tíha osamocení mě beztak nakonec donutila mu zas odpovědět a předstírat, že ty promlčený dny nic neznamenaly. V pátek se uvidíme a to po čtvrt roce. Budeme jako dvě malý bublinky ve vodě, budeme se vznášet nahoru do neznáma. Jsem zvědavá, kam nás odnese vítr, kam nás donese proud... asi tam, kam může jen voda.
Nevím, co chci a moje hlava je plná tajemství. Mám chuť křičet, přímo řvát, ale vím, že by mě stejnak nikdo neslyšel.
Mám pocit, že se topim. Ty slzy mě táhnou dolů. Třeba mě nějak obměkčí Vánoce a celkově ta miloučká atmosféra všude kolem. Ale je dobře, že jsem v týhle situaci. Vždyť ode dna se odráží nejlíp.
Další prosincovej den. Další splín. Vánoce jsou za rohem. Co se ještě musí stát, abych si konečně uvědomila, jak moc je to všechno na hovno a že se musim hnout z místa?
Venku je bílo, což aspoň trochu připomíná, že jsou za tejden Vánoce.

deer image

5.12. Světla jsou nízko

5. prosince 2017 v 21:49 | Effy |  Chci se ztratit ve tmě (2017)
Za svitu vánočních světýlek sepisuju tenhle pitomej článek a vzpomínám, jaký to bylo před čtyřma rokama.
"Už jsem zase na všechno sama. Nemám nikoho. Ano, chtěla jsem to tak, ale bylo by hezký, kdyby se o mě aspoň někdo zajímal. Vždycky jsem sebepoškozování docela odsuzovala, nechápala jsem, co tím lidi vyřeší. Ale teď už to chápu."
Ještě v ten den jsem se zalíbila P a o deset dní později už z nás byli kamarádi, co plánovali rande. Tak nějak mi byl ten kluk souzenej, přišel právě ve chvíli, kdy jsem neměla chuť dál žít, respektive přežívat. Škoda, že to tenkrát nevyšlo.
Nebýt toho smutnýho večera, tak možná nemám tolik zjizvený ruce. Propadla jsem depresi. Dělala jsem si falešný naděje a doufala, že se přes všechno to špatný dostanu a bude zas dobře. Smutný je, že se za ty čtyři roky nic nezměnilo. Naivní jsem pořád. A co hůř, začala jsem na nějakou chvíli věřit lidem a zas přišlo akorát zklamání.
Nebaví mě dennodenně předstírat, jak je mi všechno jedno, jak nic neřešim a jak dokážu snést veškerý negativní emoce. Jen se prostě mezi lidma neprojevuju. Každý slovo může být použito proti mně, protože lidi jsou zlí. Teď už si tím jsem jistá.
Nevydržim to takhle dlouho, potřebuju taky jednou za čas pořádně obejmout, vylejt si srdce a slyšet nějaká milá slova. Tohle mi fakt stačí, abych se cejtila dobře.
Pokud se nechci utrápit k smrti, tak se musim rozejít s přítelem. Tentokrát už nadobro. Brečim jako blázen, když na to jen pomyslim, ale my spolu opravdu nemůžeme být. On potřebuje někoho, komu na něm nebude tak moc záležet, protože jedině člověk, co ho má upřímně rád, přece nechce, aby se takhle ničil. Já potřebuju někoho, kdo bude moji lásku opětovat. Nechci žádný "jeden miluje víc než ten druhej".
Cvičim do vyčerpání, v hlavě mám kalorický hodnoty, nechci být tlustá... Mikuláš a jeho fucking balíčky byly letos silnější než moje vůle. Mám chuť zas najet na zvracení. Sice jsem vypadala jak hromádka neštěstí, ale nějakou tu kontrolu jsem nad sebou přece jenom měla.
Chci být sama, ale zároveň potřebuju mít jistotu, že sama nejsem. O víkendu mě čeká večírek, letos neplánuju žádný blbosti jako vloni. Pak se zašiju asi někam do baru. Kdo ví, jak to dopadne, ale už teď je jasný, že se potřebuju pořádně odreagovat. Světla jsou nízko. Vsugeruju si pocit euforie. To mi jde vždycky dobře. Jen ten pocit mám, necejtim ho. Nic neni skutečný.
winter, snow, and christmas image