9.5. In pieces

9. května 2018 v 21:48 | Effy |  Do posledního kreténa (2018)
Potřebuju obejmout, pohladit, slyšet, že mě má někdo rád. Dlouho jsem se necejtila tak moc sama, přitom mám kolem sebe poměrně dost lidí. Jenže já potřebuju TEBE. Stejská se mi a ani nevim, proč to tak je. Že bys mi dodával pocit štěstí pouhym úsměvem? Nejspíš to tak bude. Tvůj krásnej úsměv bych mohla sledovat celý dny. Nechci se zamilovat. Ne do tebe.
Rozchod bolí pořád a proto jsem ještě radši, že tě mám, i když jsi zase tak daleko. Doufám, že tebe neztratim nikdy.
Na rozchodu jsou nejhorší ty společný vzpomínky, protože se najednou stanou samotným peklem. A tak jdu městem a před očima mám tebe, jak se na mě křeníš a dáváš mi pusu pod každym rozkvetlym stromem na prvního máje.
Nějak to zvládnu, důležitý je se s tim nesnažit za každou cenu vypořádat. Prostě tomu nechám čas, nic víc mi nepomůže.
V dnešní květnovej podvečer jsem byla vlastním svědomím donucena jít běhat. Vůně posekaný trávy a přicházejícího deště mi připomněly, jak tohle miluju. Teď poslouchám Slipknot a myslim na to, jak jsem se měla skvěle a přece mi to bylo málo. Hnala jsem se za štěstím, až jsem potkala tebe a v tuhle chvíli tě miluju a zároveň proklínám.
Nějak mě ten život nebaví, protože ať se snažim sebevíc, je to k ničemu. Vždycky jsem byla průměrná a nevýrazná a cejtim, že to tak bude už napořád. Nevadilo by mi to, jen mě štve, že vážně veškerá snaha je zbytečná.
Koho zajímá, jestli jedno další světlo vyhasne? Na nebi miliónů hvězd.
always, feelings, and inspiration image
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama